Článek
V dnešní digitální době se způsob konzumace médií rapidně proměňuje. Stále však existuje povinnost platit koncesionářské poplatky České televizi (135 Kč měsíčně) a Českému Rozhlasu (45 Kč měsíčně), celkem tedy 180 Kč. Vedle toho stojí dobrovolná možnost předplatného YouTube Premium za 210 Kč měsíčně.
Někdo by mohl říct, že těmi 180 Kč podporuji českou tvorbu. Co když o ni nestojím? Co když mi většina české tvorby přijde trapná a o ničem? Navíc, i přes těch 180 Kč budu mít stále reklamy. Stále si nebudu moci pustit, kdy chci a co chci, ani poslouchat hudební žánr, který skutečně chci.
Co mi proti tomu nabízí Český rozhlas a Česká televize? Dosti jednoznačný pohled jejich redaktorů na českou politickou scénu. Věci opakované dokola po milionté prvé i druhé. Řeči o tom, jak bez koncesionářských poplatků „skončí česká tvorba a zhroutí se svět“.
Ne. Děkuji, nechci. Jenže stejně jsem donucen platit.
Je to, jako kdyby vás někdo nutil dívat se na horory, platit za to, a přitom horory bytostně nesnášíte.
Je to jako platit z donucení za poslech dechovky, ačkoliv vy posloucháte například jen punk.
Je to obyčejné výpalné za něco, co není pro tento stát nezbytně nutné a o co spousta občanů vlastně ani nestojí. Naprosto bez nadsázky lze říci, že si občané platí mediální kampaň, která jde přímo proti nim a jejich zájmům.
Kolik začerněných smluv, zlatých padáků, výhodných obchodů, jednostranných pořadů, nevyžádaných politických názorů televizních a rozhlasových redaktorů a moderátorů ještě budeme muset vyslechnout a shlédnout, než tenhle naprostý nesmysl zrušíme?
