Článek
Zastavme se na chvíli a rozhlédněme se kolem sebe. Proč vlastně žijeme? A víme to vůbec ještě?
Biologický cíl života je jasný – předat své geny dál. Čistě vědecky k jinému cíli života věda nedošla.
Jenže člověk umí abstraktně myslet. Stvořil si náboženství. Jeho mozek vidí vzory tam, kde je čistý chaos, protože podvědomě nemá chaos rád a nemůže ho kontrolovat.
Většina z nás dělá každý den stejné kolečko. Vstát, hygiena, jít do práce, nakoupit, domů. Není ani podstatné, v jakém pořadí nebo obměně. Co je tedy cílem v tomto „kolečku“? Je to práce? Smrskl se člověk na Human Resources? Jsme jen zdrojem pro jiné lidi? A chceme to tak? Tohle totiž nelze nahradit třeba podnikáním, a dokonce ani uměním. Pořád jsme součástí toho kolečka. Součástí krysího závodu. Nemůžete vzít několik kolíků, odejít mimo civilizaci, označit si tam místo a začít si žít po svém. Člověku se podařilo monetizovat úplně všechno. Všechno má svůj náklad, cenu, kterou někdo musí zaplatit.
A mě tak napadá otázka, zda je to tak vůbec správně.
Napadá mě otázka, kdo dal právo několika lidem určovat, že zrovna ten či onen kus země je právě jejich. Protože, upřímně řečeno, ten kus planety tu byl dávno před lidstvem. Dávno předtím, než jakýkoliv primát vzal do ruky první pazourek. Přesto po nás někdo chce, abychom za daný kus planety platili.
Chceš čistý vzduch? Zaplať. Chceš kvalitní spánek? Zaplať. Chceš jíst a pít? Zaplať. Chceš lepší vzdělání? Zaplať. Chceš lepší práci? Zaplať.
A k tomu všemu se přidává iluze, že máme všichni stejnou startovní čáru. Nemáme. Nikdy jsme ji neměli a nikdy mít nebudeme. A tahle iluze je něco, co se modernímu kapitalismu opravdu povedlo. Nejenže neplatí, je navíc zakořeněná tak hluboko, že nás podvědomě nutí k účasti na závodu, který většina z nás už přestala vnímat.
Jenže on nikam nezmizel. Byl tu vždy, jen s nástupem kapitalismu se ta iluze zdála reálnější.
Sociální sítě vs. reálný svět
Co nám ukazují dnešní sociální sítě? Měly lidi spojovat. Místo toho tu ale máme epidemii samoty, demografický propad západní civilizace a společnost atomizovanou na jednotlivce do té míry, že už vlastně ani nelze mluvit o společnosti.
Pokud dá většina lidí na první místo jako prioritu svůj vlastní prospěch, paradoxně to ani zdaleka nemusí znamenat prospěch pro společnost jako celek. Nefunguje tu sčítání ani násobení.
Cílem společnosti by mělo být ty nerovné startovní podmínky co nejvíce narovnat. Dát stejnou možnost vyniknout všem. A to se nám, přiznejme si to, nedaří. Nejen celosvětově, ale ani na tak malém území, jako je Česká republika – která navíc podle různých statistik patří mezi nejrovnostářštější země světa. Srovnání podmínek se nedaří ani v EU.
Dokonce lze při bližším pohledu říci, že o něj ti, kteří o politice rozhodují, ani nestojí. Mnohdy si totiž právě na tom založili velmi výnosný byznys.
Ano, samozřejmě že můžeme dál opakovat fráze typu: „Každý svého štěstí strůjcem.“ Jenže to miminko z Chánova si nevybralo Chánov dobrovolně. Nemohlo si volit mezi bohatými rodiči v Praze a chudými z Ústí.
Navíc se podle všeho ukazuje, že moc a síla rozhodovat o jiných lidech implicitně přitahuje jedince s tzv. temnou triádou – tj. psychopatie, machiavelismus a narcismus.
Tedy lidi, kterým by běžný občan nesvěřil ani špuntovku, natož rozhodovací pravomoci o životě jiných.
Takže kam nás tenhle krysí závod vede? A je to, co nám nabízí, skutečné, nebo je to jen iluze založená na tom, aby na nás někdo vydělal a někdo o nás rozhodoval? A nehrozí nám náhodou, že při téhle kombinaci „lídrů“, vlastností zakořeněných hluboko v kapitalismu a atomizaci společnosti dojde o to rychleji ke kolapsu celého systému?
