Článek
Ta nejhorší zkušenost s doktorem
Mám pár špatných zkušeností s doktory. Ale i dobrých, abych jim zas tak moc nekřivdila. Ta nejhorší zkušenost je stará asi deset let. Malá měla tehdy asi rok a půl. Byla jsem s ní v kuchyni a chystala jídlo. Najednou jsem uslyšela nějaké divné zvuky a s hrůzou jsem zjistila, že se malá dusí. Vůbec jsem netušila, co jí v krku mohlo uvíznout. Sebraly jsme se a jely do místní nemocnice. Na pohotovosti nikdo nebyl, sestra nám vůbec nedokázala pomoct. Malá se pozvracela a dusila se čím dál víc. Po nekonečném čekání si pan doktor dokráčel s kafíčkem v ruce a s úsměvem na rtech. Nevypadalo to, že někam pospíchá. Malé bylo čím dál hůř. Poslal nás na rentgen. Krátce poté mi ukázal snímek z rentgenu a řekl, že malá spolkla nějakou minci. S hrůzou jsem zavrtěla hlavou, že to není mince, ale asi baterka. Taková ta kulatá, co se dává do hodinek.
Když doktor neví, co dělat
Najednou byl pan doktor bez nápadu, jaký bude další postup. Prostě nevěděl. Člověk by to pochopil, kdyby to byl nějaký mladý kluk, ale ne u doktora, který evidentně ordinoval pěkných pár let. „Tak co s vámi?“ Byla jeho otázka a já nevěděla, zda čeká ode mě nějakou odpověď a zda se mám nějak vyjádřit. Dusící dítě vedle mě děsilo, ale ještě víc fakt, že doktor neví, co dělat. „Tak vás pošlu na lůžkové oddělení“. Tak jsme se sebraly a vydaly se na lůžkové oddělení. Tam si situace opakovala. Sestry nevěděly, co dělat, ale přijmout dusící dítě se jim evidentně nechtělo. Volali tedy do krajské nemocnice, co mají dělat. Přišlo mi to všechno, jako nějaký špatný sen, ze kterého se musím probudit.
Konečně někdo ví
V krajské nemocnici už narazily díkybohu na někoho zkušeného, kdo jim řekl, že je nutné baterku okamžitě vyoperovat, ale, že oni na to nemají vybavení a je potřeba se obrátit na nemocnici v Brně, že tam vybavení mají. Sestra tedy zavolala do Brna a řekla, že si tam máme dojet, že nás očekávají, ale sanitku nám nedají. Myslela jsem, že to je špatný vtip. Po asi 2 hodinách, které jsme strávily v nemocnici úplně zbytečně, tak nedostaneme ani sanitku. S dusícím dítětem opravdu nikam sama nejedu, v momentě, kdy se její stav zhorší nechci s ní být sama. Po dohadování se sestry nakonec rozhodly, že nám tu sanitku dají. V Brně opět následoval rentgen a akutní zákrok, kdy lékaři malé baterku vyndali.
Verdikt
Doktor mi oznámil, že malá se s největší pravděpodobností už nikdy sama normálně nenají, ale bude přijímat potravu hadičkami, tak moc jí baterka za ty více než 4 hodiny, kdy se dostala na sál, rozleptala jícen. Dostat se do rukou profesionálů trvalo nekonečné 4 hodiny. Malá skončila na jednotce intenzivní péče přikurtovaná k posteli, aby si všechny ty hadičky nevytrhala. Byl to smutný pohled. Po těch třech týdnech, které tam strávila, to byla zesláblá, hubená a smutná holčička, která pořádně nechápala, co se vlastně stalo. Učila se znovu chodit, protože za ty 3 týdny, kdy se skoro vůbec nemohla hýbat, si nohy pohybu odvykly.
Dobrá zpráva na konec
Úlevou jsem si ale oddychla, až když jsem zjistila, že se zase pořádně nají sama a příborem. Jícen se i navzdory špatným vyhlídkám zahojil bez následků. Byly to nejhorší týdny v mém životě. Děsí mě představa, co se mohlo stát, kdyby baterku spolkla a ta se jí nezasekla v jícnu, ale pokračovala dál. Až později jsem zjistila, že baterka v těle může vést k úmrtí dítěte a je potřeba ji co nejrychleji vyndat. Nakonec jsme tedy měly štěstí v neštěstí, ale „profesionalita“ lékaře mi zase ukázala, jak žádný učený z nebe nespadl, ale blbce….
