Článek
Když babi Jana před mnoha lety přišla na vesnici s manželem a třemi dětmi, velice rychle a velice dobře se zabydlela. Domek, který koupili, byl tak akorát velký, aby se do něj všichni pohodlně vešli, zahrada tak akorát, aby se na ní dala vypěstovat zelenina pro domácí spotřebu a chovat menší hejno slepic.
Děti, dvě dcery a syn, se brzy osamostatnily, ne že by byly tak uvědomnělé, ale život na vesnici jim nevyhovoval. Potomci přijeli na návštěvu, dostali zásoby a zase odjeli.
Manžel Jany se nemohl dočkat vnoučat a pro jistotu začal Janě říkat babi už předem, od něj to pochytily děti a ve finále celé příbuzenstvo. Jana se proti tomu ohrazovala, ale nikdo ji nebral vážně.
Nakonec se dočkala vnučky, ale snacha dítě odmítala téměř vydat z ruky a Jana si uvědomila, že už jen tupě čeká, jestli mladí přijedou, nebo nepřijedou, sedí v prázdném domě a obskakuje manžela, který si z čekání na děti udělal koníček. Mezičas trávil u televize.
Ráda by zašla do divadla, jela na výlet nebo dokonce na dovolenou. Manžel nechtěl o ničem takovém ani slyšet, prý co by tomu řekly děti, kdyby chtěly přijet a oni by nebyli doma.
„No a co, zajímá je vůbec babi Jana?“ pomyslela si.
„Nezajímá, zajímají je jen zavařeniny a domácí vajíčka,“ hned si odpověděla.
V životě si musela rázně poradit s ledasčím, v práci také a nejednou musela být hodně rázná. Jen doma byla ta hodná, vzorná manželka a matka.
„V sobotu jedeme do divadla, na balet,“ oznámila manželovi.
„Se mnou nepočítej,“ dočkala se odpovědi.
„Taky že ne!“ odsekla.
Pojede klidně vlakem, od toho vlaky existují a když už, tak si po letech zašla ke kadeřnici. Vzala to zgruntu, nový sestřih a nová barva. Manžel se okázale „vyděsil“ a Jana zjistila, že je jí to úplně jedno.
„Jídlo máš v lednici, tak si něco nalov a já jedu,“ rozloučila se.
Představení baletu si užila, dlouhé roky nejenže nebyla v divadle, ale ani neměla důvod obléknout si hezké šaty a dokonce lodičky na vysokém podpatku. S potěšením zjistila, že chodit v krásných botách na jehlách pořád umí i jako čerstvá důchodkyně.
Po návratu chvilku před půlnocí ji však čekalo nemilé překvapení. V obýváku se vítězoslavně rozvaloval manžel a obě dcery na ni vyčítavě hleděly.
„No babi, co to vyvádíš, táta měl strach.“
„Kdyby měl strach, jel by se mnou,“ začínala být Jana naštvaná.
„Babi, nemůžeš takhle vyvádět, na to už jsi trochu stará, toulat se po nocích,“ ozvala se druhá dcera.
„Tak za prvé, mladé dámy, nejsem vaše babi, jsem vaše matka. Za druhé jsem svépravná a plnoletá, takže budu chodit, kam chci a kdy chci. Za třetí vám do toho nic není,“ vymezila překvapivě Jana pozice.
„Ty na mě laskavě příště nebudeš volat žádné dráby a nebudeš ze sebe dělat vyděšenou chudinku,“ obrátila se ještě k manželovi, než za sebou práskla dveřmi.
Ustlala si v pokoji pro hosty. Sotva zhasla, přišoural se manžel.
„Už je pozdě, holky tu chtějí přespat.“
„To je tvoje starost, ty sis je pozval, starej se!“.
Manžel podle všeho očekával, že Jana vystřelí z pokoje pro hosty, aby ho dcerám uvolnila. To se pořádně spletl. Žalováním a zbabělým schováváním se za dcery v Janě probudil tu ráznou, svobodymyslnou holku, kterou byla před tím, než se potkali a založili rodinu.
Mohli si dát skleničku vína a popovídat si o tom, co dál. Vždyť její manžel také nebyl vždycky bodrý venkovský strýc, který nezná nic jiného než vlastní dvorek.
Nakonec manžel uložil dcery do ložnice a dost nepohodlně si ustlal na pohovce v obýváku. Jana se rozhodla, že si přispí, žádná půl sedmá, až se vzbudí, tak vstane. Vypnula budík na mobilu a kupodivu klidně usnula.
Vzbudila se brzy, přece jen, zvyk je železná košile. Když přišla do kuchyně, dcery s manželem seděly u stolu a všichni popíjeli kávu. Zjevně je nenapadlo udělat si něco k snídani. Jana si tedy uvařila kávu a přisedla si k nim.
„Tak co jste potřebovaly, holčičky moje?“ zeptala se.
„No my vlastně nic, táta volal, že jsi utekla a že se o tebe bojí, tak jsem zavolala ségře a jely jsme.“
„Ne, holčičky, neutekla jsem, šla jsem do divadla a samozřejmě jsem si vypnula mobil, to snad dá rozum. Cestou zpátky jsem ho zapomněla zapnout, protože, představte si, byla jsem nadšená. Jinak se nestalo nic, co by vám mělo dělat starosti.“
Dcery odjely a manžel se rozhodl vyrábět dusno mlčením. Trochu hloupě, protože se ani nemohl zeptat, co bude k obědu. To byl obvykle jeho největší přínos společné komunikaci. Věděl, že Jana nesnáší dusno, takže očekával, že si to vyříkají, aby se zase nic nezměnilo, a že Jana přijde jako první.
Tentokrát to bylo jinak. Jana pátrala v mobilu, něco vypisovala a poté vyrazila na autobus. Nakupovat, jak jinak. Jenomže teď se vrátila později a přivezla chleba.
„Ty někoho máš,“ houkl manžel, zřejmě v touze být za drsňáka.
Jana se začala smát. Ne, začala se řehtat.
„To určitě, pověsit si další kouli na nohu. Ne, miláčku, dělám si kondiční jízdy v autoškole, začnu zase jezdit autem. Potvrzení od doktora už mám, na rozdíl od tebe.“
Pravda, od té doby, co manželovi propadla poslední prohlídka, auto stálo v garáži, prášilo se na něj a Jana musela vozit nákupy autobusem v tašce na kolečkách. Někdy se manžel přicoural naproti na zastávku a pomohl jí s další taškou, někdy ale ani to ne.
Divila se teď sama sobě, že se s tím tak snadno smířila. Jenomže kapka po kapce a hlavně nenápadně a skutečný život je mezitím pryč.
Babi Jana kamsi zmizela. Ne že by jí někdo řekl jinak, kromě manžela. Ten kupodivu vstal z gauče a hádejte, kde jsme je potkali, na motorkářském srazu. Koupili si totiž choppera a sotva na jaře vyleze první hřející sluníčko, už jsou na silnici.
„Nějak jsme to začali probírat a z manžela to vylezlo, že vždycky toužil mít motorku, ale že se bál, že bych mu to nedovolila. No nedovolila, nejdřív jsme neměli peníze a potom už se nezeptal.“
„Co na to děti?“ nedalo mi to se nezeptat.
„Jasně že brblaly a předváděly scénky o strachu o nás. Vždyť jsou samostatné, mají svůj život a my svůj. V domě jsou doma a když budeme vědět předem, že nás ráčí poctít návštěvou, rádi na ně počkáme“.
Všimla jsem si, že Jana i jinak mluví, vesnická tetka byla pryč. Kromě jiných vylomenin, jak prý to se smíchem komentoval její manžel mému manželovi, se začala učit španělštinu v nějakých kursech. Tak on na oplátku oprášil rybářské pruty.
Pánové se nám totiž v tom mumraji a hluku motosrazu ztratili. Ne že by bylo složité je najít, stáli s kelímkem piva pod pódiem v tom největším kraválu a užívali si to.
Čas od času jezdíme společně. Na motorce je fajn, že člověk jede někam a dost často dojede úplně jinam, protože projet se touhle odbočkou bude určitě hezčí cesta. Je fakt, že my starší a pokročilí vyjíždíme kochat se, k tomu je chopper jako stvořený.
S Janou se teď vídáme častěji, když nemusím dřepět na těch jejich nepohodlných židlích u nich v kuchyni u kafe a není prakticky o čem mluvit.
