Článek
Říká to prezident, říká to premiér, tvrdí to autoři některých textů a rádi dodávají, že za to může „blbá nálada“. Někoho zkrátka udivuje, že jiný má blbou náladu, protože když zaplatí nájem, nezbude mu ani na jogurt light, ani na marmeládu, aby ho trochu vylepšil.
Nestěžuji si, ale blahobyt všech Čechů bych si s dovolením představovala jinak. Především, psát o blahobytu všech Čechů je poněkud zrádné.
Zatím se Česko nedokázalo vypořádat s bezdomovectvím a ačkoliv jsou mezi lidmi bez domova i cizinci, převážná většina těchto lidí v Čechách jsou Češi. Zkuste pohovořit o blahobytu s lidmi, kteří dosáhnou „blahobytu“ ve chvíli, kdy získají postel v noclehárné.
Zažíváme krizi bydlení. Hypotéky jsou nedostupné, nájemní bydlení zdražuje a počet obyvatel, pobírajicích příspěvek na bydlení se zvyšuje. Nevím, jestli je součástí blahobytu pobírání sociálních dávek.
Obchod s chudou vzkvétá v podřadných ubytovnách, kde kšeftaři vysávají ze státu nemravné peníze za mizerné, mnohdy i zdraví škodlivé bydlení.
Stoupá počet dětí, které nejen že nemohou navštěvovat zájmové kroužky, ale rodiče jim nemohou zaplatit obědy.
Reálné mzdy klesly, hodnota úspor se snížila vzhledem k inflaci.
K blahobytu současné moderní společnosti patří i zajištění zdravotní péče a školství na dobré úrovni. Tady se potýkáme s nedostatkem pediatrů, v této chvíli už začíná být v ohrožení i zdravotní péče ze strany praktických lékařů. Hrozí slučování a rušení nemocnic, tedy zhoršení dostupnosti zdravotní péče.
Školství se potácí v krizi, nikdo netuší kdo a jak má vlastně učit. Vyděšení z budoucnosti školství jsou žáci, učitelé i rodiče.
K blahobytu mimo jiné patří i určitá bezstarostnost, minimálně v tom, že člověk bez potíží a nezávisle na státu, tedy sociálních dávkách, zaplatí bydlení a nebude muset u regálu v obchodě „zapínat kalkulačku“, jestli si může koupit základní potraviny.
Články o blahobytu bohužel často mají skrytý, nebo méně skrytý úmysl obhajovat současnou vládu, která bohužel nezvládla řádně vládnout. Jediné, co takový článek vyvolá, je touha po volbách a tedy vystavení účtu.
Tato vláda nevládla dobře, špatné vysvědčení jí dávají nejen občané ve volebních průzkumech, ale i ekonomové a další odborníci.
Premiér Petr Fiala a jeho dnes už čtyřkoalice se plácá po ramenou a chválí se, zřejmě v duchu doporučení, že pochválit se člověk musí sám, protože nikdo jiný to neudělá. Není za co. Špatnou vládu je těžké chválit. Především, špatnou vládu není dobré ujišťovat o tom, jak je skvělá a úžasná, škodí to občanům a škodí to vládě samotné.
K čemu je vláda politiků, složená ze zřejmě přecitlivělých bytostí, které neunesou veřejnou kritiku? Pokud někdo neunese kritiku a zacpe si před ní uši, je celkem jasné, že nemůže napravit své chyby. Člověk, který se ke svým chybám neumí postavit čelem, nemá v politice co dělat.
Slepota a hluchota k jakékoliv kritice může sice na chvíli přinést kýžené „ticho po pěšině“, ale jen do voleb. Proč Petr Fiala vede svou vládu ke stavu "po nás potopa"?
Kritici jsou dehonestováni, zařazováni do nepřijatelných škatulek nepřátel vlastní země, jakýkoliv protest bude označen za trapně pro ruský, lidé jsou nazýváni dezoláty. Proč?
Protože vláda se sama svým úsilím provládla k vlastnímu zmaru? Za špatné volební výsledky nemůže volič, ani Babiš, za špatné volební výsledky si může vláda sama, protože vládla špatně. Nechala své občany napospas energetické krizi, inflaci i krizi bydlení.
Žádné oslavováni to nespraví, naopak účinně to brání nápravě a také komunikaci s občany. Samochvála smrdí a zdá se, že v případě vlády Petra Fialy to platí stále.
Možná by zabralo víc, statečně se postavit před voliče a říct, co že to vláda pokazila, nebo rovnou zvorala a chce napravit. Toho se ovšem nikdy nedočkáme. Přesto, že je to cesta dopředu, která dává naději a vědomí, že vládnoucího politika občan zajímá.
Zastrkávat kritiku někam do ústraní také nepomůže, to naopak škodí všem, včetně kritizovaných. Nakonec se mohou vymluvit, že o problémech svých občanů nic nevěděli. To jim ovšem nepomůže ke slušným volebním výsledkům. Politici by měli umět přijmout kritiku jako první a pracovat s ní.
Na německé platy už asi nikdo neskočí, ale realitu vlastního života vnímá každý.
Jistě, každý si může přečíst statistiky, jak se má dobře, až blahobytně. Jenomže po přečtení stojí tváří v tvář vlastní realitě, která je většinově pod oním blahobytem.
Blahobyt je prosím vila s bazénem v zahradě a nové auto vyšší třídy v garáži. Běžný život občana není tedy o blahobytu, ale o uspokojení základních životních potřeb, jako je bydlení, strava, ošacení, dostupnost vzdělání a zdravotní péče. To všechno je v krizi a vláda nevidí, neslyší, ani tu bídnou naději nedává.
Zdroje:
