Článek
Prosím, Ital nechť se pohoršuje nad všemi těmi pressy, lattéčky a klidně ať přinese mlíko, když někdo požaduje latté a nikoliv cafe latté. Chápu, že pro někoho je popíjení kávy obřad, srovnatelný s japonským čajovým obřadem.
Pro většinu Čechů však znamená pojem „jít na kafe“ především příležitost k příjemnému popovídání a nezdržují se bádáním nad správnou a korektní výslovností toho, co mají v šálku, nebo ve sklenici.
Jít na kafe je pro nás také v jistém smyslu obřad, ale především společenský, nikoliv až tolik vychutnávací a správně názvoslovný. Na poučky kolem našeho „kafe“ jsme dost často alergičtí. Také aby ne, přišli jsme si příjemně pohovořit, případně probrat i nějaké náročnější záležitosti, chceme hrát svou vlastní hru a vstupování obsluhy s poučkami není uplně to, co od „jdeme na kafe“ očekaváme.
Jistě, každý se může naučit správné nazvosloví všech těch káv, co se nabízejí. Proč vlastně? Předvedu obsluze, že se vyznám? Předvedu to svému protějšku? To je vhodné v případě, že se jedná o pracovní rozhovor s někým důležitým. Jak často však chodí většina z nás na kávu s někým důležitým a potřebuje dělat dojem?
Většinou jdeme nikoliv na kávu, ale na kafe s někým, kdo je nám blízký, těšíme se a radostně používáme všechny ty prý nevhodné zdrobněliny v očekávání pohodového zážitku. Lattéčko je dobroučký a ta pěna, mňam. K tomu kámoška, se kterou konečně v klidu proberu, co ten její a co děti a co tchýně, ještě zlobí?
Pak je tu druhá varianta, letím městem a potřebuji, ano, potřebuji kafe, pokud možno pořádný nakopávák, abych na další schůzce na úřadě neusínala za přepážkou.
Doma to zcela pragmaticky řeším pořádným turkem se spoustou cukru a také lógru, pochopitelně, takový jsem barbar. Jsem odolná, takže se toho rozhodně nebojím.
Co ale ve městě? Zkuste to v lepší kavárně. Nejsem zase tak společensky odolná, abych si rovnou objednala turka. Po pravdě, sehnat se dá, ale protože provozní a kavárníci považují milovníky turka většinou za barbary, podají vám lacinou, lehce nakyslou břečku, což nepřerazíte ani kupou cukru. Nemluvě o tom, že cukrem šetří také.
Tak zanechte té noblesy a naučte se vařit dobrýho turka, ano? V jedné jediné kavárně ho tady umí, všude jinde nabízí ty své výtvory z mašinky, to je vážně kumšt, „natočit kafe“.
Když není zbytí, žádám „velký, černý kafe s cukrem“. Sebou, prosím.
„Tak to bude Americano“.
Tak jo, navalte to a já běžím dál s kelímkem černého kafe. Jednou si musím nastudovat, co to to jejich Americano vlastně je. Zvětšené espresso, neboli presso? Nevím, potřebuji nakopnout, nikoliv studovat a poučovat se.
Někomu snad můj přístup ke kávě bude připadat děsivě barbarský, ale má tu výhodu, že si mohu dát kafe s kýmkoliv a kdekoliv, dokonce i ve stáji. V nejhorším případě, kdybych náhodou tápala ve správném názvosloví, přečtu si to v nabídce.
Takže jedno černý, velký kafe s cukrem a já jdu. Nebo jedno latté s karamelem a k tomu si sednu a dám si i zákusek.
