Článek
Nebo snad někdo nechce mír, ale chce válku? Předpokládám, že válku nikdo nechce. Nejde tedy o rozpor v tom, kdo chce válku a kdo chce mír, ale vyvstává otázka, jaká je cena míru.
Tady se zřejmě někteří pohybují v extrémech, mír za každou cenu, tedy i za cenu nepřijatelných ústupků pro napadenou zemi, nebo mír za cenu úplné porážky agresora.
Předpokládám, že všichni vědí, kdo koho napadl, tedy že agresorem je Rusko v čele s Putinem, napadenou zemí je Ukrajina zastupovaná prezidentem Zelenským.
Evropská unie stojí neochvějně za Ukrajinou, podporuje ji všemi dostupnými prostředky. Stejně samozřejmě poskytuje azyl a zázemí přijatelné pro život všem válečným uprchlíkům.
Kartami však v poslední době zamíchal nově zvolený prezident USA Donald Trump, kterému se tato válka z nějakého důvodu jeví jako nepohodlná a Ukrajinu rozhodně nehodlá podporovat za každou cenu. Lze tedy předpokládat, že Trump nevěří v konečné a jednoznačné vítězství Ukrajiny.
Na řadu zřejmě přijde vyjednávání a s tím automaticky spojené ústupky a kompromisy. Tady se pravděpodobně nachází ono jablko sváru mezi chcimíry a „chciválky“? Hloupé slovo, ale to je chcimír také.
Mír za každou cenu, křičí jedni, válku a boj do posledního muže, křičí druzí. Bohužel realita je taková, že tím posledním mužem by byl ukrajinský muž. Taková je realita, otázkou je jen, jak dlouho by to trvalo a jak dlouho se bude umírat na obou stranách a jak dlouho bude trpět civilní obyvatelstvo Ukrajiny.
V případě, že některá z Rusku nepřátelských zemí neudrží zbraně na uzdě, zřejmě hrozí světová válka. Tady vyvstává otázka, jestli je Putin opravdu magor, nebo „jen“ diktátor, který by lidstvo milostivě nechal přežít. To totiž nikdo neví.
Zřejmě nastal čas, aby se diplomaté a politici začali ptát, co kdo chce, kam je ochoten ustoupit a co za to.
Také stojím na straně Ukrajiny, nezpochybňuji, že Rusko je agresorem, který napadl jiný stát, ale mně se vlastně nikdo na nic neptá. Vás snad ano? Co na to občané Ukrajiny, zeptá se jich konečně někdo, co chtějí oni?
Jestli se mám přiznat k něčemu kontroverznímu a také rozporuplnému, tak k tomu, že schvaluji mladým ukrajinským mužům, že prchají ze země, která je žene umírat za každou cenu a do posledního muže.
Schvaluji, že lidé opouštějí svou zemi ve válečném stavu a hledají klid a mír v cizí zemi. Nedávají nám tím snad odpověď, jaký je jejich postoj k válce na jejich území?
Vést nekonečnou válku bez šance na vítězství nedává smysl, protože vítězství si můžeme přát s vizí jakési vyšší spravedlnosti, ale realita je někde jinde.
Je správné maximálně podpořit napadenou zemi, aby se mohla bránit a získat tak mnohem výhodnější vyjednávací pozici, ale je třeba vyjednávat, protože drtivé vítězství Ukrajiny nad Ruskem není možné a jedině to by zastavilo Rusko.
Teoreticky můžeme chrastit zbraněmi a křičet hurá, ale prakticky se nikomu do boje nechce. Armáda personálně strádá, nejsou vojáci a statečné řeči v boji nepomohou. Odmítáme základní vojenskou službu a těch pár záložáků to nevytrhne.
Také jsem nevychovala své děti pro válku a zabíjení, ale pro mír. Ochota bránit svou zemi klesla na minimum, je na čase přestat hnát do války jiné. Zvlášť, když to někteří hlasitě vykřikují schovaní bezpečně v teplém pokojíčku za monitorem a nic jim nebrání vzít do ruky zbraň a jít do zákopů podpořit bojovníky Ukrajiny.
Vadí mi to pokrytectví, na jedné straně válečná rétorika, na druhé straně se nikdo nezvedne a ani do české armády se nikomu nastoupit nechce, natož jít skutečně válčit. To totiž znamená zabíjet a také zemřít.
Jistě, můžeme diskutovat o právu a spravedlnosti, ale v mezičase stále umírají lidé. Někteří se celkem rozumně před válkou schovávají.
Chcimírství je takové teoretické, obyčejný občan toho pro mír příliš udělat nemůže a stojí si za tím, že válka je špatná a hodlá se jí vyhnout.
Chciválkovství by se mělo prokazovat prakticky, tedy samozřejmou ochotou vzít do ruky zbraň a přihlásit se do armády. Přát Ukrajině velké a konečné vítězství bohužel nestačí, to je teorie z říše snů.
Strach z napadení naší země? Zřejmě jen teoretický, když se fakticky většina válečných rétoriků neběží přihlásit do armády, aby svou teoretickou odhodlanost projevila prakticky.
Přišel čas se probrat a přiznat si, že většina válku nechce, žádnou a nikde.
