Článek
Podotýkám, zmiňuji bezpečný prostor, kam nemají cizí lidé přístup, monitorovaný kamerami a v přítomnosti dětských instruktorů. Nemohu si pomoci, ale tohle už není ani o chránění dítěte, ani o jeho zdravém vývoji.
Také se nejedná o batolata, ale prvostupňové školáky. Tyto děti se bojí dokonce i svých vrstevníků, namísto aby běžely ke svým kamarádkám, tulí se k matce. Samozřejmě to nejsou ani děti, které tu jsou úplně poprvé, scénář se opakuje s železnou pravidelností.
Instruktorky musí dítě doslova odlepit od matky, vždy se koná velké přemlouvání, loučení a slzičky také padají často. Ne, nejde o trhání zubu, ani přípravu na operaci, jedná se o sportovní aktivitu, vedenou znalými lidmi, ve společnosti přibližně stejně starých dětí, většinou holčiček.
Děti tu bezprizorně nepobíhají, vždy jsou pod dozorem dospělých. Vlídných a velmi profesionálních dospělých, když to tak pozoruji. S námi se takto nikdo „nemazal“, tady je vidět, že jdou s dobou a berou na vědomí, že doba a tedy i děti se změnily.
Jistě doba se změnila a nechat dítě jen tak pobíhat samotné po ulici, není možné. Stejně tak se posouvá věk, kdy dítě začne chodit samo do školy, či odkdy je možné nechat ho samotné doma. To je dáno vývojem doby, která je hektická, rychlá a na jedné straně k dětské svobodě nepříznivá, na druhé straně zase až příliš vstřícná, kde už brání vyvoji dítěte k určité samostatnosti a schopnosti se bez potíží začlenit do kolektivu.
Takové matky, kterým se dítě pověsí na sukni a odmítá se hnout i v bezpečném prostředí, se možná tetelí radostí, jak moc je jejich dítě miluje. Jenomže to už není láska, to je závislost. Závislost, která dítěti brání žít přirozený, dětský život se svými vrstevníky a později i žít normální, nezávislý dospělý život.
Jistě, máma má být blizko, aby ošetřila rozbité kolínko, nebo utěšila, když se bábovička, nebo hrad z kostek nepodaří. Tyto matky však dítě nenechají běhat, právě proto, že by mohlo škobrtnout a ublížit si, nenechají ho samotné ani postavit hrad z kostek, protože by mohlo být vystaveno zklamání, když se dílo nepodaří. Budují závislost ditěte na sobě. Jenomže ditě potřebuje i jiné vztahy, se širší rodinou, s vrstevníky a v neposlední řadě i s otcem.
Matka zůstane matkou navždy, pokud jsou vztahy dobré, pomůže, utěší i dospělého potomka. Rozdíl je v tom, že pomoc a útěchu nepodmiňuje nevyžádanými radami, ani jiným způsobem svého potomka neomezuje v jeho životě.
Děti je nutné včas vypustit do světa, tak aby měly možnost ho poznávat, zkoumat, objevovat, orientovat se v něm a jednoho dne byly připravené žít svůj vlastní, dospělý život. To se však těžko dělá s ručičkami, zaťatými do máminy sukně.
Dítě není domácí mazlíček, nemůže být zavislé na rodičích do konce jejich zivota. Je třeba dát dítěti možnost se odpoutat, blíže poznat jiné lidi, dokonce i cizí. Nemá žít se strachem z lidí. Opatrnost je něco jiného, než strach.
Někdy je třeba dítko trochu popostrčit, ale maminka má krýt záda, ne vléct dítě za sebou, nebo umetat cesticky, aby neškobrtlo.
Chápu, že jsou to mnohdy děti těžce počaté, často jedináčci a potom je snadné až příliš se na ně upnout. Bohužel tím matky berou prostor, který ditě potřebuje, aby mohlo žít svůj dětský život beze strachu ze všeho a ze všech. Svůj strach matka přenáší na dítě, ale i kdyby se snažila sebevíc, nikdy ho nedokáže ochránit vždy a všude. Dítě, nepřipravené na život je velmi zranitelné. Mnohem víc, než děti, které se odpoutají včas a mají možnost objevovat svět.
To samozřejmě neznamená vystavovat dítě zbytečnému riziku, ale ukázat mu vlastní cesty v bezpečném prostředí. Dřív, nebo později se dítě bude muset vydat vlastní cestou a čím lépe ji pozná, tím lépe pro něj.
