Článek
Když má začínající koňák štěstí, potká lidi, od kterých se může hodně naučit, protože žádná teorie praxi nenahradí. Měla jsem to štěstí, že má první trenérka měla vzdělání v oboru a dlouhou praxi. Zároveň byla i ošetřovatelkou. Naučila mně nejen správně klasicky jezdit, ale i různé ošetřovatelské triky a fígle, poznat různé choroby a co s tím, co se dá zvládnout a kdy už volat veterináře. Později se naše cesty rozešly, ale dodnes na ni vzpomínám s láskou. Také se mi mnohem snadněji navazuje na základy, které mi dala.
Dodnes mám pocit, že jí dlužím alespoň jedny boty, když mi botou malovala šipky do písku na jízdárně, kde jsem byla schopná se ztrácet. Jedu odněkud někam, žádný opěrný bod v dohledu a já nevím, kudy dál. Rovně na stěnu měním ve vlnovku a změnit kruhy…ufff.
Dále se okolo stájí vyskytují instruktorky. Obvykle nic moc nejezdí, vzdělání nemají žádné a znalosti pokulhavající, často si znalosti pletou s názorem - tím svým. O péči o koně toho moc nevědí, asi nic ani nečtou. Je lépe se od nich držet dál, protože jejich teorie člověku zkazí nejen den a náladu, ale i koně. Klienty vláčejí po jízdárně, aniž by se namáhaly jim vštípit alespoň základní pravidla bezpečnosti pohybu po jízdárně.
Dále se tam vyskytují jezdící dívenky a jejich maminky, takže pro houf maminek si s kafem postojíte někde v koutku. Nedávno jsme změnili ustájení a jednou z úlev bylo, že do areálu smí vstupovat jen majitelé koní. Děti rodiče předávají za brankou. Kupodivu tyto děti nelítají a neječí po areálu, takže se nestane, že se vřeštící houf dětiček vynoří vašemu koni za zadkem ve chvíli, kdy je u něj kovář nebo veterinář.
Také majitelé koní jsou občas kapitola. Chápu, že na závody je třeba být na úrovni i co se týče vybavení, ale když někdo každý měsíc vytahuje nové a samozřejmě drahé podsedlovky a rajtky, čelenky a bičíky a poté ho načapáte ve vašem sudu s krmením, jak přilepšuje svému koni z vašeho, udělá se vám poněkud mdlo. Dala jsem najevo, že to vidím, a dál neřešila, pro mě je prostor u koní místo téměř posvátné, nestojím o konflikty. Dopadlo to tak, že jsme na sud přidělali petlici se zámkem.
Nesmím zapomenout na „modelky“. Zatímco ostatní dívenky poletují s vidlemi a lopatami, statečně tlačí kolečka s hnojem na vlečku po krkolomné lávce, modelky zvládnou tak akorát jedno kolečko a cestou vytvoří asi jedenáct (fakt jsem to počítala), selfíček. Jsem zřejmě stará konzerva a zobrazení se s kupou hnoje frčí. Dodnes mám totiž traumátko z toho, že mi rodiče vyhrožovali, že skončím u hnoje, pokud se nebudu dobře učit.
Nejvíce souzníme s majiteli koni, pro které je kůň především milovaným parťákem, bez ohledu na to, jestli závodí, nebo ne, jestli je bohatý, nebo chudý. Chudý samozřejmě relativně, vlastnictví koně vyžaduje nějaký solidní materiální základ. Jsou to ti, kteří neodkládají své lásky, když jim zestárnou a přestanou sloužit. Raději se budou vláčet s koněm na vodítku pěšky, než aby ho odložili a vyměnili za mladší a sportovnější model.
Bohužel jsou i ti druzí a přiznávám, že mě jejich sportovní úspěchy nenaplňují, je mi líto jejich koni, které vyměňují stejně snadno jako jiní lyže nebo tenisové rakety.
