Článek
Nebyla šance dostat ji z domu byť jen na kávu a popovídat si. Při každé návštěvě se domem ozýval řev poněkud rozjívených dětí, které Hana vyzvedávala ze školy a školky a odpoledne hlídala a pečovala o ně. Často děti trávily u babičky Hany i celé víkendy.
Vlastně si k té kávě doma ani nesedla, neustále poskakovala okolo sporáku, nebo naháněla ty dva sladké drobečky po domě, aby se nepozabíjeli. Na sporáku vytvářela jakési bio eko cosi, podle požadavků své snachy. To bojkotoval její manžel, který se před ní i vnoučaty zavíral do bezpečí své dílny. Ne že bych se mu divila, kravál v domě se dal vydržet maximálně půl hodiny a upřímně, jak byla Hana vynikající kuchařka, tohle zdravé vaření nebyla zrovna její parketa.
Když jsem jí to řekla, trochu se urazila. Její manžel už se ani nenamáhal vyjít z dílny na večeři a živil se salámy a klobáskami s chlebem, nebo pokud se dostal ke sporáku, uvařil si nějaké rychlé jídlo jen pro sebe. Hana statečně polykala své výtvory s vnoučaty. Okolo šesté si děti snacha vyzvedla.
Poté v domě konečně nastal klid, ale to už byla Hana tak unavená, že zvládla tak akorát nějakou vlastní hygienu a odpadla do postele. V té době ještě pracovala.
Nejhorší byly zřejmě víkendy, kdy mladí odjeli na relaxační víkend, protože prý oba tvrdě pracují a potřebují si odpočinout. Rodiče, tedy Hanka s manželem Oldou zřejmě odpočívat nepotřebují.
Oldovi se víkendy zdály až moc časté, ale proti obětavé Hance neměl téměř šanci se ohradit. Její jediný syn přece musí mít hezký život.
To už Olda skoro vypěnil, nebude přece pykat za to, že synáček se poněkud blbě oženil. Tak tenhle na poslední chvíli ohlášený víkend s vnoučaty už neobětuje.
V pátek večer se vyzbrojil zástěrou, obrovským pekáčem za účelem stvoření parádní svíčkové. Dětem a Hance podstrčil kupovaný salát, protože nemínil nikoho pustit ke sporáku. Dědečkova vzpoura to nazval.
Svíčková se povedla, až příliš a Hana neodolala. Vnoučata se dožadovala své porce a dědeček jim ochotně vylepšil jejich jídelníček. Hana se děsila, co bude, samozřejmě se bála jistých zažívacích potíží a reakce snachy.
Zažívací potíže se nekonaly, ostatně, jak se ukázalo, strava ve školce a ve školní jídelně také nebyla zrovna vzorem zdravého stravování a vize snachy byly spíše zbožným přáním o zdravém stravování a tak trochu prostředkem otravování ochotné babičky.
Jakmile se totiž snacha dozvěděla o svíčkové, byl oheň na střeše. Pustila se do Oldy a nebrala si zrovna servítky. Synek stál jako největší trouba a přihlížel, aniž by se svého otce zastal.
To už mírná a klidná Hana nevydržela. Praštila pánví o sporák, až se otřásl dům. Hádka utichla.
„Tak a dost. Mám dost vaší zeleniny a vašich uřvaných dětí. Mám dost, dělat vám služku a ještě si dovolíš urážet nás v našem vlastním domě!“
To už se obrátila na snachu.
„Takže od teď v našem domě platí naše pravidla a naše výchova, jestli se ti to nelíbí, můžete jít. Všichni!“
Mladí uraženě odešli, za sebou vlekli řvoucí děti. Syn se pak ještě vrátil a omlouval se rodičům.
„To si nech a až se naučíte chovat, vraťte se,“ poslala Hana svého syna nemilosrdně pryč.
„Mně se ti pak neskutečně ulevilo, to si nedovedeš představit,“ řekla mi Hana u kafe.
„Já jsem četla ty články, jak je dnes výchova složitá a jak to ty babičky a tchýně nechápou, byla jsem tak vystrašená, že už vnoučata neuvidím. Taky jsem z nich moc neviděla, pro samé vaření těch blafů jsem na ně neměla vlastně čas, ani na sebe.“
Po několika týdnech uraženého mlčení Olda usoudil, že někdo musí udělat vstřícný krok a rozhodl se uspořádat usmiřovací večeři. Zavolal synovi, že jsou očekáváni. Syn se různě vykrucoval, že neví a že to musí doma probrat se ženou.
„Probírejte, v sobotu vás čekáme v pět,“ zakončil Olda hovor.
Pro jistotu upekl kuře po staročesku s rýží a Hana připravila několik salátů, aby náhodou neurazili jídelní jemnocit mladé rodiny, ale myslel i na sebe, aby se dobře najedl.
Pak nezbývalo, než čekat a dočkali se. Jak se ukázalo, bez hlídání to nebylo tak jednoduché a smrtelně se urážet vedlo jen k nekonečnému napětí jak mezi synem a manželkou, tak mezi rodiči a dětmi. Také každodenní příprava jídla nebyla pro snachu nic moc a ukázalo se, že syn je pravým synem svých rodičů, odmítl jíst „zdravé“ výtvory své ženy a když se ujal vařečky sám, vařil po svém.
„No ne že by to utopil v sádle a hodil tam kilo bůčku, to on je zase dost citlivka na maso, nic tučného, žádná kližka, nebo šlacha a zeleninu má také rád, tak to bylo kuře se zeleninou, italská kuchyně, rybička a tak,“ pochlubila se Hana.
Mladí byli dost unavení a možná i ocenili službu prarodičů, ale Hana se nemínila úplně vzdát své nově nabyté svobody.
„Stýskalo se mi po vnoučatech, to zase ano, ale ten božský klid také nebyl úplně marný. Přečetla jsem tři knížky.“
U dobré večeře uzavřeli dohodu, Hana vyzvedává tři dny v týdnu, vaří, co uznají za vhodné a víkendy jen občas a předem ohlášené.
„Vlastně je to fajn, při vaření se střídáme s Oldou a ten druhý se věnuje vnoučatům. Jdeme na hřiště, hrajeme Pexeso, nebo koukáme na pohádku. Na víkend naplánujeme výlet. No uznej, sama bych do ZOO nešla a přitom je to taková zábava.“
Já bych tedy do ZOO klidně šla sama a nemám pocit, že by se to nepatřilo, ale Hana je stará škola, tak má ve vnoučatech občas záminku, aby se vydala tam, kam „staří“ nechodí. Třeba na Mauglího do kina. No přiznám se, že to jsem se k nim „nenápadně“ vnutila.
To uvítal Olda s nadšením, když to odřídím za něj, on mezi tím uvaří báječnou večeři a jsem pozvaná. Manžel záviděl, protože musel do práce a usoudil, že bychom si mohli někde nějaké děti také vypůjčit.
Tak třeba nám jednou bude přáno i vlastní vnouče.
