Článek
Prostá definice říká, že introvert je člověk uzavřený do sebe. Existuje mnoho různých výkladů tohoto osobnostního rysu, ale těžko existují dvě stejně introvertní bytosti.
Ve společnosti to opravdu nemusíte poznat na první pohled. Není pravda, že se introvert vždy straní společnosti, nebo že se ve společnosti neprojevuje. To už je spíše extrémní případ, a jako všude - extrémů je málo. Stejně tak je nesmysl, že introvert nemá žádné kamarády a v práci se strání kolektivu.
Introvert potřebuje k odpočinku samotu, aby o samotě načerpat sílu. Občas to není snadné, ne vždy je možné utéct kamsi do lesa, kde si můžete samotu užít, v klidu rozjímat a načerpat ztracenou sílu. Nevím, jak to mají ostatní introverti, ale já jsem se naučila své okolí „vypnout“. Umím to dokonale, ponořím se do sebe a přestanu vnímat lidi, nebo hluk v okolí. Umím to i za chůze.
Občas to vyvolá nedorozumění, když někoho nepozdravím. Prosté ho „nevidím“, nevnímám. Případně mě někdo osloví a já nic, nereaguji. Ne, nespím, jenom jsem vypnutá. Někoho to dokonce vyděsí, ale žádné strachy, stejně rychle se zapnu.
Jsem úplně normální, ráda si popovídám u kafe, nebo se večer sejdu s přáteli. Ve společnosti se nestydím, ani nesedím osamoceně v koutku. Jen mě společnost nenabíjí, není to pro mě odpočinková aktivita.
Má to i jisté výhody, nevadí mi, když se mnou někdo „nemluví“. Obvykle si toho totiž vůbec nevšimnu. Sama společnost aktivně nevyhledávám, ne že bych se jí vyhýbala. Když mě někdo osloví, nebo pozve, předpokládám, že o mou společnost stojí. To mě potěší, nemám potřebu před lidmi prchat, nejsem žádný lesní podivín.
Neviním lidi z toho, že na mne zapomněli, že mě zradili, protože si našli lepší zábavu, nebo jsou zavaleni povinnostmi. Považuji za samozřejmé, že žijí svůj život a čas od času se jim tam jednoduše nevejdu.
Stejně tak mi nevadí, že se někdo ozve po půl roce, nebo taky po pěti letech. Mám radost a navážu tam, kde jsme přestali.
Několik teorií můžu potvrdit. Jedná z nich říká, že introverti jsou skvělé „vrby“. To asi jsem, není výjimečné, že se mi svěřují i úplně cizí lidé, které někde potkám poprvé. To je náročná stránka věci, vyčerpává to a mnohdy to jsou záležitosti, které s jistotou nebudou mít dobrý konec. Tomu člověku, který se mi svěřil, se snad, alespoň na chvíli, uleví. To břemeno přehodil na mně. To je přesně to „něco“, co musím jít vydýchat do samoty a načerpat novou energii.
Nemám ráda hlučné lidi, kterých je všude plno. Před nimi musím prchat, nic proti takto společenským lidem, ale ti nám introvertům dokážou vybít baterky až neskutečně, do vyčerpání.
Dokážu i na dálku vyčíst a poznat, jak je jiný člověk naladěn. Jestli je smutný, veselý, vzteklý, nebo třeba jen „nenaladěn“.
Svým introvertním nastavením nijak netrpím, dávno jsem se s ním naučila zacházet. Nejsem opuštěná, ani osamělá. Umím si vytvořit klid a bezpečí, ponořit se do sebe, rozjímat a přemýšlet si pro sebe, až mě vlastní myšlenky dovedou ke klidu. Poté můžu znovu vyrazit do života s novou energií.
