Článek
Jednoduše se neslušelo, aby žena lovila v kabelce peněženku.
Dokonce i když to byli kolegové, vždy někdo zaplatil za mně, ovšem gentlemansky, tak, abych si toho nevšimla. Nebylo mi to úplně příjemné a ani tehdy jsem to nebrala jako samozřejmost. S prázdnou peněženkou bych do restaurace nešla.
Seznámila jsem se s mladším mužem a platili jsme na střídačku. Neměla jsem potřebu se s tím schovávat a podstrkávat peníze pod stolem. Přišlo mi to samozřejmé. Měli jsme stejnou práci, stejný plat a bylo to spravedlivé.
Možná ne úplně spravedlivé, nenapadlo nás přepočítávat, jestli někdo vcelku náhodou nezaplatil víc. Kdyby ano, přiznávám, že bych hodně zpozorněla. Přece jen vztah, založený na tomto způsobu spravedlnosti a přesného přepočítavání peněz a zásluh není nic pro mně.
Samozřejmě bude rozdíl mezi tím, jestli se jedná o pracovní schůzku nebo romantické setkání páru. Obecně sice platí pravidlo, že ten, kdo vyslovil pozvání, platí útratu a pozvat může i žena muže. Na druhou stranu pravidla etikety jasně vymezují chování v restauraci, kde platí, že útratu platí muž.
Osobně to očekávám ve chvíli, kdy je restaurace místem setkání, stejně jako očekávám dodržení jistých pravidel slušného chování. Například to, že se muž nevyvalí na nejpohodlnější místo a mně nevystrčí někam do uličky.
Pokud se jedná pouze o známého a někde cestou nás napadne, že se půjdeme najíst, klidně ho pozvu a zaplatím. Nebo se domluvíme, že každý zaplatí sám za sebe. Nejde o žádnou romantiku.
Ve chvíli, kdy muž ženu získává, by měl dát najevo ženě úctu a k tomu patří i zaplacení účtu v restauraci. Co s takovým, který se v začátku vztahu přetahuje o pár korun? Co s ním v praktickém životě? Budeme doma rozpočítávat podíl na botičkách pro děti a mouku a mléko na koláč?
Už jsem slyšela, že někteří muži odmítají „riskovat“ zaplacení večeře, protože by nemuseli dostat očekávanou protihodnotu. Někdy tím myslí sex, někdy to, že žena nechce ve vztahu pokračovat. To je velmi pragmatické, velmi lakotné a velmi nemužné. Vždyť je to večeře, ne diamantový náhrdelník, který by zruinoval jeho roční rozpočet.
Některé požadavky etikety mohou totiž ukázat na to, co je dotyčný zač, ať už je respektuje, nebo naopak. Muž, který „nenápadně“ čeká, až žena zaplatí za oba, žena, která okázale, za každou cenu chce zaplatit svůj podíl, striktní požadavek, aby byla útrata přesně rozpočítána mezi oba…To všechno něco vypovídá o protějšku. Minimálně to, že nám druhá osoba nedůvěřuje, jistí se, aby nepřišla zkrátka nebo nebyla využita.
Jestliže se to děje už na počátku vztahu, kdy má být všechno krásné a zalité sluncem, je to něco, co by nás mělo varovat do budoucna.
Něco jiného je, když si muž v dávno prověřeném vztahu zapomene peněženku a něco jiného je, když si ji „zapomene“ při první schůzce.
Projev úcty vůči ženě není v rozporu s jejím sebevědomím ani postavením ve společnosti. Ztěží si muž bude myslet, že zaplacenou večeří si ženu „koupí“ nebo ochočí. Pokud to je jinak, pryč od něj, neprošel.
Má to být krásné gesto, kterým muž dává najevo svůj skutečný zájem.
