Článek
V tu chvíli člověk zjistí, že proti jeho excesům prakticky neexistuje účinná ochrana ze strany státu, policie je bezmocná, obecní úřad je bezmocný a jediným řešením se jeví to, že nevinní a slušní lidé se musí odstěhovat.
Sousedovi totiž nevadí, že je pro normálního člověka středem nevítané pozornosti. Libuje si v častých návštěvách policie, užívá si pozornosti starosty, který mu chodí domlouvat a takřka pravidelná docházka k přestupkové komisi je pro něj totéž, co pozornost fanoušků pro zpěváka po úspěšném koncertě. Tady totiž konečně může všem dokázat, že on je v právu a může sdělit „světu“ jakýkoliv nesmysl, kterým mu bylo ukřivděno.
Dobrá, když nám soused polil auta barvou, poté přitvrdil a snažil se vyprovokovat manžela k fyzickému útoku, k čemuž si dokonce předem přivolal policii, poté psal zaměstnavatelům nesmyslná obvinění o našich kvalitách, nebylo to hezké, ale ještě pořád to bylo „normální“. Tedy v pojetí jak policie, tak přestupkové komise. Zaměstnavatelé nám o mailech sice řekli, ale bez dalšího je zahodili do koše. Právem, nemají potenciál zabývat se tím, že máme za souseda blázna.
Písemný projev už svědčil o nějaké psychiatrické poruše. Vážně v noci nespouštíme raketové motory a neoslňujeme letadla rudými a zelenými laserovými světly. Také našich pět pitbulů nepobíhá po vsi a neohrožuje občany, jednoduše proto, že žádné pitbuly nemáme. Za to jsme dokonce měli být odsouzeni, ale zaměstnavateli to tajíme.
Kdyby to tím skončilo, mohla by to být veselá historka. Naší obranou se stalo totální a absolutní ignorování, když na nás soused zpoza plotu poštěkával ty své nesmysly. Všem bylo jasné, že se zbláznil, jenomže s tím nikdo nemohl údajně nic dělat.
Nesmyslně pokácel motorovou pilou nějaké smrky na návsi, ale i když ho viděl další soused, bylo to údajně tvrzení proti tvrzení a jak tak často slyšíme od policie, s tím se nedá nic dělat.
Manželka byla možná normální, ale zřejmě ducha mdlého, protože ji posílal, aby hlídkovala u našich vrat a nahlížela nám do oken. V přízemí nebydlíme, chodník pod okny je veřejný a na její otázky, kam jdeme, či jedeme, jsme nereagovali. Nikdo a nijak.
Naštěstí pro nás, zbytky soudnosti tomuto pánovi zabránily napadnout nás fyzicky. S velkou pravděpodobností by fyzickou potyčku prohrál, ale následky pro toho, kdo je nucen se bránit, jsou při naší legislativě a možném výkladu zákona o nutné obraně, velice nepříjemné. V myšlenkách potom člověk řeší, že se zřejmě bude muset nejdřív nechat zbít a až poté se bránit.
Než došlo k fyzickému útoku na nás, odnesla to jeho manželka. Nedošlo na nejhorší, jen pár povrchových škrábanců nožem. Pána odvezla policie, paní sanitka. Naštěstí pána na policii nepřešla zuřivost, takže byl převezen do psychiatrické léčebny.
Teď s napětím čekáme, zda a kdy, či v jakém stavu se vrátí. Vůbec si nedovedu představit situaci, kdy by s námi žily malé děti. Zřejmě bychom je museli nemilosrdně zavřít do bezpečí domu a doprovázet je, kdykoliv by chtěly vyjít z domu.
Jistě, nikdo nemůže za to, že onemocní a jeho nemoc se projevuje podobnými excesy. Tentokrát všechno „dobře“ dopadlo, ale mohlo to skončit mnohem hůř, něčí smrtí.
Co musí člověk způsobit, aby bylo možné zajistit bezpečnost lidí v okolí? Je tím limitem pokus o vraždu, či dokonce dokonaná vražda, prohlášení nepříčetnosti a detence?
Žádné preventivní opatření prakticky neexistuje, takový člověk nechápe, že je nemocný a nelze ho dobrovolně přimět k léčbě. Násilím už vůbec ne, takže všichni lidé v okolí, postižení řáděním tohoto člověka mohou ve stresu vyčkávat, jak to dopadne.
Skutečně nerada bych si pořizovala vzteklého pitbula, natož zbraň, nejsem zastáncem myšlenky braní spravedlnosti do svých rukou. Jenomže co když se bojím?
Sousedovi přeji uzdravení a pokojný život, ale sobě samozřejmě přeji totéž. Je tak nepochopitelné, nebo sobecké chtít takovému potenciálnímu ohrožení předejít?
