Článek
Dnes je svět velmi variabilní a stále se rozšiřují možnosti volby způsobu života, aniž by člověk, který se rozhodne žít svůj život méně tradičně, byl vyvržen ze společnosti.
Jakmile však jde o děti, každý úkrok stranou je bedlivě střežen, rodiče jsou podezřelí a někdy jdou i zábrany stranou a pod záminkou ochrany dětí sociální pracovníci vtrhávají do nestandardních domácností.
Paradoxně, rodiče dětí, žijících stranou od společnosti, třeba v maringotce, pozornosti neuniknou. Rodiče a děti v plesnivých ubytovnách, bez potřebného zázemí, kde děti často vyrůstají mezi opilci a toxikomany, společnost nechávají úplně v klidu.
Pochopitelně výjimkou jsou skuteční bezdomovci, žijící na ulici, bez jakéhokoliv zázemí. Ti opravdu nedokáží poskytnout dítěti podmínky ani k pouhému přežití, natož k životu a je nutné zasáhnout. Někdy jsou rodiče v takovém stavu, že už nezvládnou návrat k normálnímu životu ani s pomocí a poté je zásah sociální péče nutný.
Obvykle se o rodinách, žijících jiný způsob života, moc neví, protože se snaží vyhýbat konfrontaci se společností a jejich život je vykreslován trochu hororově. Téměř vzdy je to despotický otec, submisivní matka, ušmudlané a zanedbané děti žijící na okraji spolecnosti v děsivých podmínkách.
Děsivými podmínkami se často myslí přílišná blízkost přírody, v přírodě totiž byvá i bláto, rozdělávání ohně kvůli zahřátí a topení, nošení vody a predevším absence moderních technologií k ulehčení práce, také k zábavě a komunikaci.
Takoví lidé jsou divní a téhle divnosti vystavují i své děti. Mají na to vůbec právo? Na druhé straně, má společnost právo zasahovat, když není porušován zákon? Domácí výuka není zakázána a pokud děti absolvují povinné přezkoušení, absolvují lékařské prohlídky a podstoupí povinné očkování, není důvod zasahovat.
Navíc mnoho rodičů, kteří na první pohled žijí běžný život, praktikuje různé alternativní způsoby péče o děti, jen nejsou na první pohled nápadní. Někteří rodiče odmítají očkování, jiní klasickou školní výuku, další se stravují vegansky.Tohle obvykle nějak projde. Dokonce tyto alternativy, včetně domáciho porodu, propagují některé celebrity.
Stejně tak nikoho nenapadne, že „panelákové“ dítě by bylo mnohem spokojenější někde na farmě na venkově, kde by se staralo o zvířata a rodiče mu zatím odmítají koupit i křečka.
„Podezřelost“ kupodivu vždy úzce souvisí s bydlením, panelákový byt, či ubytování v ubytovně je společensky tak „nenápadné“, že sociálním pracovníkům klidně unikne, že zde děti žijí týdny i měsíce bez elektřiny, bez vody i bez tepla. Zato když si nestandardně posvítíte petrolejkou a zatopíte dřevem, kde si také ohřejete vodu, je rodič automaticky podezřelý.
V bytě na jakoukoliv soběstačnost, snad kromě svícení svíčkami, můžete zapomenout.
Co když ale dojde ke střetu světa rodičů, vyznávajících alternativní způsob života, se světem jejich dětí, které jednoho dne začnou chtít žít jinak? Budou tito rodiče schopní a ochotní nechat dítě jít jinou životní cestou, nebo dokonce kvůli svým dětem zcela změnit vlastní způsob života?
Není neobvyklé, že děti nechtějí žít stejný život jako rodiče. Utíkají z venkova do měst, nebo naopak, hledají něco jiného, něco, co je jim bližší než to, co žijí jejich rodiče.
Rodiče by měli dětem umožnit poznat jiné světy a jiné způsoby života, aby si, až přijde ten správný čas, mohly a uměly vybrat. Není jednoduché vybrat to, co je pro dítě nejlepší, nic není ideální, stejně jako nic není uplně špatné. Jediné, co se dá udělat dobře, je ukázat všechny možnosti a nechat na dítěti, aby si ve správný čas vybralo samo.
Dokonce i úplně obyčejný, pro někoho i nudný způsob života může být tím, po čem někdo touží. Důležité je, aby děti byly šťastné a to, jak budou šťastné, je třeba už nechat na nich.
Všichni, nebo skoro všichni znají příběh dívky Elišky Gaji, nebo také Půlnoční bouře, která na alternativní způsob života zanevřela a za pomoci Klokánku se vrátila „do civilizace“. Tento příběh byl zdokumentován tv Nova. Neviděla jsem ho, ale napsáno toho bylo dost, média sledovala příběh této dívky prakticky od jejího narození, kdy došlo k prvnímu brutálnímu střetu rodičů se systémem a kojené dítě bylo nekompromisním způsobem odtrženo od matky.
Tehdy se strhla vlna nevole ze strany veřejnosti a systém se snažil roztržku uhladit do přijatelna. Rodiče se také posnažili a odstranili nejhorší prohřešky. Kupodivu nejvíc vadilo, že dítě není řádně zapsáno v matrice. Nu, chápu, pořádek musí být, ale jistě to dítě, kojence, neohrožuje tak, aby muselo být zásahem státní moci nasilím vyrváno kojící matce.
O této divce se ví všechno, na rozdíl od dětí, které se buď nevrátily, nebo naopak jako dospělé vrátily tiše zpět do civilizace. Nevyprávějí o tom, aby nenesly doživotní společenské stigma outsidera.
Můžeme jen předpokládat, že tiše a nenápadně žijí svůj život tak, aby neupoutávaly ničí pozornost. Pravděpodobně si tyto děti vybraly, žádné „vlčí děti“ se nekonaly a konat nebudou. Našly si svou cestu.
https://www.denik.cz/regiony/pulnocni-boure-promluvila-popsala-drsne-detstvi-i-zivot-v-klokanku-20191229.html?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=101-24-fotbal-traffic&utm_id=21403541895&gad_source=1&gclid=Cj0KCQjwxsm3BhDrARIsAMtVz6NZ9ezBM1ezdv7yIehxx5iWpTgJP_2Vit4DNerpZVVDD974J_YDKf4aAnFREALw_wcB
