Článek
Nejen to, jednoho pána jsem viděla na vlastní oči, prostě s krabicí plnou knih vyběhl z knihobudky, hodil ji do kufru a odjel, jako by se nechumelilo.
Pochybuji, že to byl čtenář. Ten by si vybral. Nevím, kolik může vydělat takový obchůdek, asi moc ne, ale v nouzi každá korunka dobrá.
Někdy vídám prodejce knih na blešákách, ale mám trochu nepříjemný pocit, že se na tom svým způsobem podílí i jistá firma, vykupující a následně prodávající knihy.
Není to protizákonné, knihy v knihobudce jsou určeny k odnesení kýmkoliv a majitel je tam k tomu účelu zanechává. Stejně tak firma, která se zabývá obchodováním s použitými knihami nic špatného ani protizákonného nedělá. Vlastně je to v pořádku, knihy nepatří do popelnice.
Jen je mi trochu líto, že tento původně zcela nekomerční zájem, umožnit snadnou výměnu, či odložení knih, dokázal někdo zneužít a udělat si z toho byznys, byť jen malý. Na živobytí to určitě nevydělá, ale zjevně i pár korun nenechá někoho v klidu a ani původně ušlechtilá myšlenka mu nezabrání nechat něco na pokoji.
Je to trochu smutné, že nic, ale opravdu nic, co může vydělat pár korun, nezůstane nepovšimnuto, nemůže být zanecháno těm, kteří by si cestou na procházku udělali malou radost výběrem zajímavé knihy.
Knihobudka je milé, zajímavé místo. Člověk tam může postát, jen tak si počíst pár řádků, nebo se jen tak podívat, co se tam skrývá za poklady. Vzpomenout si, že přesně tyhle knihy četl jako dítě, nebo že mu z nich předčítala babička.
Často se objeví vydání, která si pamatuji z povinné četby, dávno tomu. Ano, já jsem si četla Annu Kareninovou pod lavicí při fyzice a paní profesorka nevěděla, jestli má tu knihu zabavit, či nikoliv. Nakonec ji předala profesorce češtiny a ta mi ji vrátila.
Přiznávám, že vydání staré, dobré klasiky v papírovém vydání mě pohoršilo, a tak dál lovím klasiky v tvrdých deskách a s důvěrně známými přebaly v knihobudkách.
Knihy jsou krásné samy o sobě, nejen pro svůj obsah. Čas od času si samozřejmě koupím novou knihu a raději moderním způsobem, po internetu. Je těžké zajít do knihkupectví a jen tak se rozhlížet, kousek si přečíst a zdržet se déle. Zdá se, že knihkupectví, kde seděl zapálený majitel či majitelka, ba i antikvariáty, kde se o knihách dalo i popovídat, vymizely.
Dnes je knihkupectví komerce. Vezmi, zaplať a vypadni. Jen málokdy vím, kterou knihu chci. Kniha není šampón na vlasy, tam člověk ví, co najde, když ho otevře. U knihy to neví člověk nikdy, ani tehdy, když četl recenze a zná obsah. Dokonce to neví ani tehdy, když danou knihu čtou a mluví o ní skoro všichni a všude se o ní píše. Vždycky se objeví něco, co ostatní přehlédli, co jim nepřipadalo důležité, nebo zajímavé.
Proto mám tak ráda knihobudky, nikdo na mně nekouká divně, když si čtu, nebo stojím a pečlivě a zdlouhavě pátrám po zapomenutých pokladech, nebo jen přerovnávám knihy po méně pořádných čtenářích.
Nedělám si iluze, že by knihobudka získávala budoucí čtenáře, ale možná občas dopřeje získat knihu těm, kteří si ji koupit nemohou.
Po nájezdnících na knihy zbude jen spoušť a smutek a prázdnota, která je mnohem hlubší než prázdné poličky. Škoda, že my lidé musíme porušit každé hezké místo, každou hezkou myšlenku, komercí. Stojí těch pár korun za to?
Knih je přece spousta, dnes už dokonce přebytek, ať už nových, nebo použitých, proč někdo nedokáže alespoň ty v knihobudkách nechat na pokoji pro ostatní, třeba jen proto, že pořád existují lidé, kteří mají knihy rádi?
