Článek
Jdu navštívit kamarádku. Setkání po dvou letech, však to znáte, čas letí, jak splašený v kontaktu jste tak nějak průběžně, ale písmenka ani fotky nezachytí úplně všechno, zvlášť, když si někdo schová splněné přání jako překvapení.
Vejdu do obýváku a na vzácném starém ušáku po babičce se rozvalují dva kočičáci. Jeden obrovský, s rezavo-bílým, dlouhým kožíškem, trochu připomínající tygra, a malý, černočerný, který po mně otráveně hodí žlutým očkem.
„Kočka nepřekročí práh bytu“, cituji pána domu. Paní domu se zahihňá.
Nikola se zkrátka jednoho dne rozhodla, že poruší tabu, protože touží po domácím společníkovi a udělá si radost k svátku. Protože je opravdová milovnice zvířat, pro kotě se vypravila do útulku. Sbalila černého kočičáka Bertíka a s pocitem, že zachránila svět, nebo alespoň jednu nešťastnou kočku, přinesla kotě domů.
Trochu napjatě čekala na příchod manžela. Kotě mezitím spokojeně zalezlo za křeslo. Možná ne až tak spokojeně, spíš ze strachu, ale nebudu jí do toho kecat. Za chvíli se přiřítil manžel Honza s přepravkou na kočky, převázanou obrovskou modrou mašlí a velkou taškou.
Nu, netroškařil, když už, tak už. Z přepravky se vybatolil malý mainský mývalí kocourek, samozřejmě papírový. Ve velké tašce se skrývaly další kočičí poklady, pelíšky, mističky, hračky, značkové krmení. Zatímco Honza vybaloval další poklady a Nikola lapala po dechu, zpoza křesla se vybatolil chudý siroteček Bertík.
Maiňák, zatím beze jména, po něm okamžitě skočil. Bertík se dal na úprk a vzal to přes mísu chlebíčků na konferenčním stolku, kterými si Nikola chtěla usmířit manžela. Chlebíčky se rozlétly na všechny strany a maiňák Tornádo smetl ze stolku láhev vína. Červeného a otevřeného, jak jinak.
„Podívej se, že nekecám“, ukazuje Nikola na bílý chlupatý koberec s růžovými skvrnami pod stolkem. Skvrny jsou rozložené celkem pravidelně, nevědět to, tipla bych si na designový záměr.
„Tornádo je zkrátka umělec. Bertík raději poslouchá hudbu. Operu“.
Honza není samozřejmě žádný necita, takže ani nepomyslel na to, že by Bertík měl jít pryč. Takovou oběť by od své milované ženy ani nechtěl. Jedna kočka, nebo dvě kočky, to už je celkem jedno. Nebo dvě.
Kocouři se naštěstí brzy dohodli na ozbrojeném příměří, takže napříště shazovali z poliček knihy, vázy a květiny výhradně v rámci hry.
Samozřejmě jsem si všimla lehce odrbaného křesla, poházených ožužlaných plyšových myšek na zemi a hlavně v luxusní koupelně poněkud neladících kočičích toalet, růžové a modré.
„Oni spolu spí, hrají si, dokonce jedí z jedné misky, ale záchod musí mít každý svůj vlastní“, komentuje to Nikola.
Bertík se zvedne, vyskočí na opěradlo křesla, z něj na opěradlo pohovky, Tornádo to vezme z druhe strany a sejdou se na půl cesty, tedy u mně. Každý z jedné strany se jemně přibližují nosem a nasávají cizí pachy. Divím se, že neprchají, musí cítit naše psiska. Ještě zlehka očichají můj hrnek s kafem, seskočí z křesla, na kterém sedím a bok po boku důstojně odkráčí do kuchyně.
Uprostřed hovoru se ozve řinčení nádobí, padajícího na zem. Vyletím, protože čekám nějakou škodu. Zcela správná úvaha. Přistihneme Tornáda s Bertikem, kteří shodili poklici z hrnce na kuchyňské lince, která spadla na zem a cpou se rajskou. Tedy spíše masovou kuličkou, kterou si vylovili z omáčky.
Jsem trochu zklamaná tou nudou, kocouři jsou celkem čistí, jen na lince a na podlaze je několik málo červených skvrn. Raději si nepředstavuji, jak by to vypadalo, kdyby se k rajské dostalo moje psí komando.
Nikola to hbitě pořeší několika papírovými utěrkami a je uklizeno, okousanou kuličku smete do kočičí misky. Kocouři se usadí na škrabadle na nejvyšší patro a z výšky bedlivě sledují, jestli to panička nefláká.
„Vy dva blbouni, to jste nečetli, že vám lidský jídlo škodí“, obrátí se ještě Nikola zvýšeným hlasem na kocoury. Kocouři dají po kočičím způsobu najevo, že nečetli a přesunou se na parapet. Usadí se zady k nám a hledí z okna ven. Jen dva ocásky se míhají, jeden černý a druhý rezavý.
„Já jsem k tomu rezavýmu totiž dostala fakt chytrou, tlustou knížku o kočkách. Jenomže ty kočky to nečtou, takže si stejně fungujou, jak se jim chce“.
V tomto ohledu s Nikolou souzním, moje psí komando také nečte příručky o chovu a výchově psů. Zato přečetli Shakespeara, učebnici latiny a životopis Churchilla. Bohužel po přečtení byly knihy zralé tak možná na podpal, rozhodně ne ke čtení.
„Já jsem tak šťastná, že je mám“, řekne Nikola, když se ti dva usadí u ní na klíně a stereo začnou příst.
Zřejmě to funguje stejně u nás pejskařů, jako u majitelů koček. Odcházím, na dlouhém černém kabátě mám sice lem z rezavých a černých chlupů, určitě ho kočičáci několikrát obešli, když se o něj otírali, ale komu by to vadilo?
Prostě ty své chlupaté potvůrky milujeme a trocha nepohodlí je vyvážená spoustou lásky a klidu, který nám dávají. Když tedy zrovna neřádí, jak tornádo. Nebo Tornádo?
