Článek
Jsme totiž „staré náplavy“, tak už také něco pamatujeme. Starousedlíků postupně ubývá a jak postupně vymírají, obyvatelé naší vesnice se mění, jak na běžícím pásu.
Několik menších domů koupili starší lidé „na důchod“, ti vymírají také a po nich následují další. Na rozdíl od starousedlíků se však nedožívají požehnaného věku. Jako by tahle vesnice nemilosdrně vyplivovala všechno, co sem nepatří.
Mladí lidé s rodinami se rozvádějí a domy jsou znovu na prodej. Není tu žádná venkovská stabilita. Ne že by tu žili nepřátelští lidé, nejdeme si navzájem po krku, sem tam se koná i nějaká ta společenská akce, takže neumíráme na nudu.
Jen nikdo nikoho už nenavštěvuje, kromě starousedlíků, ti se navštěvují navzájem, nás čas od času také vezmou na milost a pozvou na kávu, ale po zkušenostech s minulými náplavami se už s nikým nesbližují.
Ti lidé byli totiž přespříliš „přítulní“ a pro starousedlíky, zvyklé neustále něco kutit či pěstovat, byly jejich nároky na společný čas extrémně náročné. Neustálá kafíčka, společné grilovačky, kam je nepozvali, tam se pozvali sami.
Pak ti lidé, mladé rodiny, zmizeli. Dětské hřiště zeje prázdnotou, dům je na prodej. Pro skutečné venkovany jsou zrekonstruované domy prakticky nedostupné, takže mladí, kteří neutekli do měst, staví na pozemku rodičů, nebo přestavují domy na vícegenerační.
Jednoho dne jsem si uvědomila, že dům naproti je nezvykle tichý. Žádný dětský křik a smích na zahradě, vrata se neotevírají a žádná auta nezajíždějí a nevyjíždějí. Když se objevila cedule „nemovitost na prodej“, bylo jasno.
Před pár dny se objevila stěhovací auta, dům svítí do dálky a večer se na zahradě konala velká párty s velkým ohněm. Kolem půlnoci někdo zavolal policii, majáky, blikající do oken mě přiměly podívat se z okna. Pravda, někteří starousedlíci nic nepromíjejí. Bylo mi to trochu líto, ale tady se žádná romantika venkovského života nekoná.
Starousedlíci drží spolu a ostatní se tu střídají, jak partaje v nájemním činžáku.
Další pokus naši noví sousedé podnikli za několik dní. Zvonili u sousedů s nějakým pohoštěním v rukou. Neúspěšně, otevřela jen jedna sousedka a ta se vymluvila, že zrovna odchází. Tak to už je vážné, tahle paní je totiž tou nejvstřícnější a nejlaskavější bytostí na světě.
„Na nějaký manýry z amerických filmů nejsem zvědavá,“ konstatovala.
U nás prý zvonili také, ale nebyli jsme doma, jsme dost v pohybu. Bohudíky, jednu zkušenost s příliš přítulnou sousedkou už mám a bylo to peklo. Nejsem v tom sama, takže se nedivím, že lidé se chovají poněkud neomaleně. Zřejmě už předpokládají, že jak rychle přišli, tak rychle odejdou.
No nevím, dnes už nebude tak snadné přesídlovat z místa na místo.
Když jsme „přitáhli“ my, situace byla jiná, celkem rychle jsme se sblížili se sousedy, když jsme kutili, než se nastěhujeme, mnozí přišli nabídnout pomoc, nebo přinesli koláč. Jistě, přišli si nás nenápadně oťuknout a zjistit, co jsme zač. Zjistili, že nejsme „nebezpeční“, do jejich života nezasahujeme a nekritizujeme, nastal přátelský klid a mír.
Bohužel v domech, které se prodávaly v první vlně, se kterou jsme přišli i my, se stále prohání jakási smršť, která začala nuceným prodejem domů v exekučních dražbách, rozvody a rozchody a vymíráním.
Naši noví sousedé zkrátka neobstáli. Nové a nové náplavy dopadnou vždy stejně, žijí tu v anonymním satelitu, odtržení od reality původně zemědělské vsi.
Navíc tedy zvolili vůči nedůvěřivým sousedům špatnou taktiku, namísto aby se pomalu a nenásilně sblížili se sousedy venku, na neutrální půdě a dali jim prostor se rozhodnout, zda o ně vůbec stojí, snažili se vniknout jim do soukromí.
Je to divný postup, při všech moderních zvycích ohlašování návštěv a domluvených setkáních. Nevím jak kde, ale tady není zvykem se vtírat, nejsou to Troškovy Babovřesky nebo Hoštice.
Bylo by možná dobré neděsit lidi a nejdřív si dát trochu práce s poznáním prostředí a podle toho se zařídit. Tady se s uvítací bábovkou po sousedech dávno nechodí.
Nevím, jak se tu novým sousedům bude žít, ale zjevně nevykročili správnou nohou. Vždy to skončí stejně, zpočátku občas přijedou kamarádi z města, kteří však brzy zjistí, že ani pivo si nedají, protože domů se dostanou jen vlastním autem a než cizí zahrada na vsi, je lepší dětský koutek ve městě.
Pak tu zoufale pobíhá osamělá maminka na mateřské a snaží se někde, kdekoliv s někým sblížit. Brzy zjistí, že tu nikdo takový není. Potom se zoufale snaží uniknout do města za svým starým životem.
Domy se tu prodávají snad rychleji, než byty ve městě, protože zatím jsou stále levnější, jen ten vesnický život není tak snadný, jako ve městě. Chybí tu všechno, ani rohlík k snídani si člověk nekoupí, bez auta se tu žít nedá. Zdá se, že to mnoho lidí spíše ničí, než by jim venkovský život prospíval.
Když tedy člověk nehodlá pěstovat zeleninu a broskve a brambory, pro takový život je zdejší prostředí ideální. K čemu jsou vám túje a bazén na zahradě, když tam trčíte sám. Takoví pěstitelé sem přišli nedávno a ti sem zapadli, jako by tu žili odedávna.
Je to zřejmě podivná ves a jen tak se nikomu nevzdá.
