Článek
Jistě, může nastat situace, kdy péči o seniora nelze doma zvládnout, potřebuje profesionální nepřetržitou péči a jednotlivec opravdu nemůže fungovat nepřetržitě 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.
Může nastat i situace, kdy se jednoduše člověk nechce, nebo ani nemůže vzdát svého zaměstnání, pečuje o vlastní děti a péči o seniora nezvládne. Život není jednoduchý a někdy skutečně musíme dělat rozhodnutí, která nejsou úplně v souladu s tím, co je obecně považováno za správné.
Co mi však na těchto textech vadí, je jejich návodný podtext o tom, aby byli všichni šťastní, musí být senior odložen a poté nastane všeobecná idylka a rodina opět bude šťastná. V těchto textech samozřejmě neexistují mizerné domovy pro seniory, staříci doslova vzkvétají ve šťastném prostředí, alzheimer je zapomenut, ideální domov je nalezen prakticky ihned a vše je zalité sluncem.
Skutečnost je bohužel o mnoho temnější. Většina seniorů by si přála dožít doma, veselé společenské aktivity, často i vynucované sociálními pracovníky je obtěžují, stýská se jim a návštěvy rodiny řídnou. O maminku, nebo tatínka je přece postaráno.
Mnozí senioři byli do domova pro seniory doslova dotlačeni rodinou poté, co přepsali na potomky své nemovitosti a jsou tu jednoduše zapomenuti, či navštěvováni pouze v době termínu výplaty důchodu.
Bylo by vhodné nazývat věci pravými jmény, ano, nemohu, nedokáži, nechci se postarat, ale bylo by vhodné přestat z podobných situací dělat ctnost. Fakt je, že odkládáme vlastního rodiče do cizího prostředí, kam mnohdy sám nechce, ale jde, protože je zahnán do kouta. Podrobí se, podřídí se, protože nemá jinou volbu.
Když tedy s takovou lehkostí odkládáme seniory, mnohdy do ne úplně vhodného prostředí, proč jsme opustili koncept kolektivní výchovy a odkládání dětí třeba do týdenních jeslí? Když budeme chtít, najdeme pro to stejně dobré argumenty, jako pro odložení seniora do domova důchodců.
Matky by rázem mohly pracovat i na směny a mezi směnami by si odpočinuly, děti si přece rychle zvyknou a společné aktivity s jinými dětmi jsou ideálním prostředím pro jejich „vzkvétání“. Samozřejmě by se jednalo o hezké prostředí, žádné zelené chodby a bílé kachlíčky, hezky to tam vymalujeme a ložní prádlo bude pěkně barevné.
Tak tohle je samozřejmě pustá ironie. Rodinné prostředí je přece tak důležité a péče matky nenahraditelná. Dokázali jsme opustit koncept kolektivní výchovy dítěte ve prospěch rodiny. Nikdo, tedy ani já, by si s vážným úmyslem nedovolil navrhnout něco tak hrozného, jako byly týdenní jesle a odkládání kojenců do takového prostředí.
S jakou lehkostí a pocitem vlastní nadřazenosti však někteří odkládají své matky, či otce, je zarážející. Pro většinu lidí, tedy ani seniorů, není kolektivní „výchova“ vhodná. Domovy pro seniory jsou stále koncipovány zastarale, bez dostatečného respektu k individualitě člověka, povinně musí být vypracovány plány tzv. aktivizace, bez ohledu na to, jestli senior vůbec o takovou „zábavu“ stojí.
Zřejmě aby sociální pracovníci mohli vykázat činnost, klientů se však obvykle nikdo neptá. Senioři plní úkoly a často povinně, aby na ně nebyli nevlídní, plní aktivity, které jsou spíše zájmy sociálních pracovníků, o kterých si oni myslí, že seniory musí zajímat.
Často to pro osamělého seniora znamená vzdát se milovaného zvířecího společníka, který často skončí v lepším případě někde v útulku, v horším jako týrané, zanedbané zvíře. Zvíře v domově pro seniory? No fuj, ale možná budou hodní a ve společenské místnosti povolí kolektivního křečka.
Pak vidíme zoufalé babičky, zápasící s vlnou a háčkem, protože přece musíme seniory rozvíjet. Přesto, že tato paní stále bravurně ovládá francouzštinu a raději by si pro radost překládala texty, nebo četla velkolepá díla v originále. Jen už jí to neběhá, jako za mlada a občas by potřebovala donést nákup a umýt okna.
O tom však nikdo ve svých sluníčkových idylkách o odložení seniorů, vlastních rodičů, nikdo nepíše.
Tváří se to vesměs profesionálně, přitom je to stále koncept hodný socialistických časů. Tak přesně tam odkládáme své rodiče, nedisponujeme li tedy vyššími desítkami tisíc měsíčně na zaplacení skutečné exkluzivity pobytu seniora.
A ano, mně to připomíná právě koncept týdenních jeslí, který naštěstí znám jenom z vyprávění.
Jistě, někdy není jiná cesta, ale není to žádná rodinná idylka, je to z nouze ctnost, nebo je to nutnost, ale nelakujme to na růžovo.
Tady jeden takový „skvost“, kdy autorka v průběhu psaní zapomněla na své celoživotní berle, vesele běhá do práce a všechno je zalité sluncem:
https://medium.seznam.cz/clanek/petruse-maminku-jsem-dala-do-domova-duchodcu-to-rozhodnuti-bylo-nejlepsi-v-mem-zivote-125440
