Článek
Možná mi jen cookies takový článek zatajily, co já vím. V každém případě by to většinově nebyla pravda. Paradoxně jsme za socialismu měli mnohem více svobody k vyzkoušení kdečeho, před čím až úzkostlivě dnes chráníme své děti.
Děti i dospívající chrání rodiče i stát před tím, aby ani nezakopli, natož aby si rozbili nos. Naši rodiče se narodili ve válce, nebo brzy po ní, zažili komunistický převrat i řádění komunistů v padesátých letech, včetně brutálních justičních vražd, pravděpodobně díky tomu byli přesvědčení, že dítě musí něco vydržet, aby přežilo.
Snad jediné, co provázelo výchovu dětí i dospívajících takřka neustále, byly poučky o tom, o čem se nemá a nesmí mluvit „venku“. Pravda, někdo poučoval a vštěpoval z nenávisti k soudruhům, někomu byli soudruzi sice ukradení, ale bál se, aby děti neztratily možnost studovat, slušně pracovat a tedy žít. Někdo poučoval s vírou v socialismus a komunistickou stranu.
Rebelovali jsme, tajně poslouchali Kryla a reptali. Všichni a potichu, strach nám rodiče vštípili dobře.
V jiných ohledech už jsme tak svatí nebyli. Zvládli jsme se čas od času opít a nikdo z toho nedělal aféru, myslím, že se s tím počítalo, patřilo to k mládí, tu a tam to nezvládnout a případně si i boty pozvracet. Fuj, nevím, jestli by se toho dnešní mládež odvážila. Tento prohřešek se vždy a zásadně vyřešil v rodině. Dnes by do hry vstoupila policie, OSPOD a nevím, kdo další. Zasáhl by ochranný stát.
Stejně tak kouření, na střední škole se celkem běžně kouřilo na záchodcích. Protože kouřit před školou nám zakázali. Když se otevřely dveře, vyvalil se dým, horší než z nádražní putyky.
Prý stoupá počet kouřících mladistvých a mladých lidí. Kdy a kde to ti chudáci vůbec stihnou, když se to nikde nesmí? Možná také rebelují, protože se to nesmí.
Nemohli jsme se spojovat ani po telefonu, málokdo měl byť jen pevnou linku, natož po sociálních sítích. Domlouvat jsme se museli osobně, případně vyběhnout a na někoho zazvonit. Kdo měl vlastní pokoj, měl vyhráno, obvykle si mohl přivést kamarády domů, ale většinu času jsme pobývali venku. Nebo u někoho, kdo neměl rodiče doma. To byla skvělá příležitost k večírku, nebo mileneckým schůzkám. S alkoholem a cigaretami, ovšem.
Mladistvé matky zdaleka nebyly takovou exotikou, jako dnes. Nu co, po maturitě už toho moc v nabídce nebylo, vysoká škola nebyla zdaleka pro každého, dívky se obvykle stejně vdaly a porodily. Když to některá stihla dřív, soud povolil sňatek a všechno bylo v pořádku, škola se dala dokončit i s miminem. To samozřejmě znamenalo konec rebelií.
Vlastně nevím, kdy jsme to všechno stíhali. Většina z nás měla nějaké další zájmy, sport, nebo kroužky, jezdilo se na závody a zájmové schůzky.
Když píšu, zní to nudně a suchopárně, ale nebylo, často jsme děsili okolí a občas rodiče, když to prasklo a někdo známý nás načapal. Na druhou stranu, možná to bylo poklidné a mírné ve srovnáni s nástrahami dneška. Těžko porovnávat.
Možná jsme jen měli větší společenský cit. Ne že bychom nebyli drzí, neodporovali a nehádali se, s protivnými „staříky“ jsme se uměli vypořádat také, ale nikoho by nenapadlo chovat se hrubě jen tak, protože se nám zachtělo. Zřejmě se nám nechtělo a proč taky, mohli jsme se vyřádit jinak.
V některých záležitostech jsme asi byli horší, než dnešní mládež a prošly nám věci, které by dnes už neprošly ani náhodou, například hlasité opilecké návraty ulicemi města. Nejvýš nás Veřejná bezpečnost zahnala domů, ať si to s námi vyřídí rodiče. Občas vyřídili, řádně, to zase ano.
Jistěže jsme si mysleli a špitali si mezi sebou, že ti starší, nebo dokonce staří jsou nemožní, ničemu nerozumí a nejdou s dobou. Střetávali jsme se v diskusích o hudbě, například dechovka vers. ABBA, či dokonce KISS, bývalo to občas ostré, obvykle když to bylo hlasité. Dnes by na nás zavolali městskou policii.
Čas od času jsme se zašili „za školou“. Také jsme falšovali potvrzení lékaře, či podpis rodičů. Někdy jsme se takto vyhnuli písemce, jindy jsme se slezli někde v ústraní u někoho, jehož rodiče se v žádném případě nemohli ulejt z práce a nečekaně přijít domů. To jsme potom vedli nekonečné debaty o nesmrtelnosti chrousta. Bavilo nás to. Znali jsme ovšem zdravou míru, takže průšvih byl málokdy.
Jednou jsem se zašila na hřbitově, protože písemka z fyziky a neuměla jsem nic. Nestihla jsem se naučit, rande s krásným klukem ze čtvrťáku, chápete, že? Samozřejmě čert nikdy nespí a kam nemůže, tam nastrčí ženskou. Mně nastrčil ruštinářku, která důstojně, v doprovodu prváků kráčela s věncem k pomníku rudoarmějců. Zákon schválnosti způsobil, že jsem jí zpoza hrobky významné průmyslnické rodiny skočila téměř do náruče. Průšvih nebyl, vymluvila jsem se na umrlou oblíbenou sousedku. Ta se ještě dlouhá léta poté těšila spokojenému životu. I slzu jsem vyloudila. Smutek musíme ctít. V ruštině jsem ostatně excelovala. Musela jsem, abych zastřela protisocialistické hříchy svého otce.
Samozřejmě jsme nutně potřebovali ty rifle z Tuzexu, ty se vlastními výtvory nedaly replikovat, protože správnou džínovinu nedokázal sehnat nikdo. Prosili jsme, vydírali rodiče, zoufali jsme a nebozí rodiče kvůli nám porušili zákon, spustili se s veksláky, ochotně měnícími těžce vydělané korunky v nevýhodném kursu, za tuzexové Bony. Ne, nebyli jsme tedy ani skromnější.
Bylo to jiné a my jsme byli jiní. Aby také ne, vyrůstali jsme jinak a v úplně jiných poměrech. Možná jsme to dokonce měli lehčí, jednodušší. Nepřítel byl jen jeden, všichni o něm věděli a takřka všichni v tom uměli chodit. Nebylo co závidět, netrýznili jsme se rozhodováním o tom, do jaké škatulky se máme zařadit.
Bylo to krásné, protože jsme byli mladí a odvážní, nebrzdily nás vlastní strachy. Mládí by mělo žít a přežít a umět to. Lepší jsme nebyli, kdo zapomněl, ať hodí kamenem.
Každý jednou dospěje, vyspěje a přijde k rozumu, ale někdy je to až škoda. Nejspíš se dneska půjdu zašít na hřbitov, bohužel už s opravdovými smutky za blízké a také zavzpomínat na ztřeštěné mládí.
