Článek
„Mami, no tak, prostě na mně žádná jiná nezbyla“, smál se Ondřej, její jediný syn.
V Klaudii se svářel mateřský pud, který ji nutil chránit své dítě s rozumem, který jí říkal, že Ondřej je už dospělý mladý muž, který snad ví, co dělá. Snad, stále si tím nebyla jistá. Po několika bezesných nocích se rozhodla věci přijmout tak, jak jsou a vyčkat, co přinese čas.
Vztah, který si její syn začal s matkou samoživitelkou ji netěšil od samého počátku. Korunu tomu ještě nasadil její manžel, který jí „moudře“ vysvětlil, že mladí muži mají rádi starší milenky, než si najdou ženu sobě rovnou a usadí se.
„To jsi asi zaspal dobu o padesát let,“ pomyslela si Klaudie.
Ondřej navíc trval na tom, že jim Jáju představí a to i s dětmi. Po první návštěvě, která byla formální co do společenských formalit, o to méně do příprav, jen káva, možná čaj pro děti a domácí koláč, protože Klaudie odmítla „dělat z toho vědu“, zaujala Klaudie k Jarmile lehký odstup.
Čekalo na ni ovšem úskalí v podobě dětí. Klaudie děti milovala a jestli jí bylo něčeho líto, tak toho, že kromě Ondřeje se už dalších potomků nedočkali. Přáli si s manželem velkou rodinu, ale jejich přání nebylo vyslyšeno.
Už v obchodě, kde nakupovala suroviny na koláč, dávala do košíku džusy, nějaké bonbóny a sušenky, ovoce a toastový chleba. Pro děti udělá alespoň ty toasty, děti přece mají pořád hlad. Bonbony a sušenky možná nesmí, ale co, v nejhorším je zatají a potom si je sní sama. Dospělí se s tím musí nějak vypořádat, ale děti nenechá o hladu.
Návštěva proběhla poněkud chladně, protože Klaudie vlastně nevěděla, co má očekávat a postrádala návod, jak k tomu přistupovat. Přijmout synovu přítelkyni vřele a bez výhrad? Co když se jedná o ženu, která jejího syna nemiluje, jen hledá lepší materiální zázemí pro sebe a pro své děti? Chovala se tedy poněkud chladně, vlastně jen těžko hledala témata k hovoru. Věděla, že Jarmila pracuje v supermarketu za kasou, s dětmi žije v pronajatém malém bytě a že s vlastními rodiči není v kontaktu. Už to jí po pravdě připadalo podezřelé.
Zároveň si ani neuvědomila, že oč méně pozornosti věnuje synově přítelkyni, o to více ji věnuje dětem. Dva chlapci, čtyřletý a šestiletý, se nadšeně pustili do toastů se šunkou a zeleninou. Zjistila, že starší Patrik už se chystá do školy a má rád dinosaury, mladší Petřík chodí do školky a rád kreslí. Přinesla tedy nějaké pastelky a čtvrtky, protože sama občas kreslila.
Návštěva proběhla v klidu a míru, jen trochu chladně. Brzy po návštěvě Ondřej rodičům oznámil, že se Jája s dětmi stěhuje k němu do bytu. Také že Jáje koupil auto, aby mohla snadněji děti dopravit do školky a brzy bude muset vozit staršího Patrika do školy.
„Zlatokopka“, bylo první, co Klaudii napadlo, zároveň se však ozval varovný hlas kdesi v pozadí, že věci nemusí být takové, jak se zdají.
Když jim navrhl společný víkend na jejich chalupě, Klaudie úplně nadšená nebyla. Chalupa bylo jeji únikové místo, kde chtěla mít svůj klid, nic neřešit, jen se věnovat zahradě. Už vůbec se jí nechtělo vařit pro tolik lidí, chystat postele a potom prát kupu ložního povlečení.
„Tak o to se vůbec nestarej, nic nenakupuj, už máme všechno vymyšlené, prostě sedněte do auta a přijeďte,“ zarazil syn její stesky.
Když s manželem Honzou dorazili na chalupu, na stole na terase už byla přichystaná svačina. Obyčejný chleba s paštikou, nebo pomazánkou, obložený spoustou zeleniny.
„Máme kávu, račte si vybrat, přivezl jsem nový, báječný kávovar. Nebo čaj všech druhů a chutí,“ smál se Ondřej.
Kluci běhali po zahradě, honili se mezi keři a záhonky s květinami. Byli trochu ušmudlaní, protože Ondra zalil celou zahradu, klukům to občas uklouzlo a se smíchem a výskáním se svalili na zem.
Při svačině ta zpráva přišla.
„Chceme se s Jájou vzít. Rádi bychom se vzali tady na chalupě, jen vy a jeden můj kamarád a Jájina kamarádka jako svědci. Dovolíte nám to?“
„Myslíš, že je rozumné brát si ženu se dvěma dětmi?“ vyhrkla Klaudie dřív, než si stihla rozmyslet, jaký dopad budou mít její slova na syna i jeho přítelkyni.
Nastalo ticho, které na chvíli přerušili jen kluci, kteří přiběhli ke stolu pro další namazané chleby.
„Já vím, že nejsem pro Ondru žádné terno, ale opravdu ho miluji. Nemusíme se brát, jestli si to nepřejete, nechci abyste se na něj zlobili,“ první tiše narušila Jarmila ticho.
„Já… nechtěla jsem, promiňte mi to,“ vyhrkla Klaudie a rychle odešla, aby vyklouzla zadní brankou do lesa. Teď musí být sama. Děsí ji to, ale tohle nemůže. Vždyť Ondra tu ženu miluje, nechce, aby byl nešťastný. Musí se uklidnit a přijmout to.
Začalo se stmívat a výrazně se ochladilo. Klaudie se tiše proplížila chodbou. Z velké kuchyně zaslechla hovor dospělých, ve kterém se mísily dětské hlásky. Vonělo tu teplé jídlo a čersvě upečený koláč. Klaudie už po tmě vyšla po schodech a vklouzla do ložnice. Usedla do křesla pod oknem, slzy jí tekly po tvářích. Byla vyděšená, věděla, že udělala něco, co neměla, ale stejně tak nevěděla, jestli ta žena jejímu Ondrovi neublíží.
Samozřejmě si nemohla nevšimnout, že Ondřej má rád i oba kluky, chová se, jako by byl jejich táta. Bolest by byla trojnásobná.
Jenomže to už by byla teď, bez ohledu na to, jestli se vezmou, nebo ne, tady na chalupě, nebo jinde. Já musím stát na jejich straně, můj syn si tuhle cestu vybral, ti tři jsou teď jeho rodina a budou i naše," konečně si Klaudie utřídila myšlenky.
Teď, když měla jasno, rázně se přiměla vstát a sejít za ostatními do kuchyně. Vždy se ke svým chybám stavěla čelem, ani teď nebude dělat výjimky.
Vstoupila do kuchyně, ale sotva stačila říct: „Omlouvám se“, vyskočila Jarmila od stolu a přerušila ji.
„Ne, prosím, neomlouvejte se. Můžeme to vzít znovu od začátku. Nic se nestalo, vůbec nic. Jsem také matka.“
Ten večer se Klaudie dozvěděla, proč Jája není v kontaktu se svými rodiči. Když se jako mladičká zamilovala do ženatého muže a otěhotněla, vyhnali ji, protože odmítla jít na potrat. Bez podpory rodičů nedokázala dostudovat ani střední školu. S tím mužem, který se nikdy nerozvedl, otěhotněla i podruhé. Naivka, myslela si, že ji miluje. Tentokrát ji k potratu tlačil on, proto se rozešli.
„Na děti neplatí, nechce je vídat. Nechci ho dostat do vězení, umím se postarat o sebe i o děti, nechci od nikoho nic,“ uzavřela Jája.
„Vždyť i to auto je napsané na mě,“ vložil se do hovoru Ondřej.
Než se Klaudie stihla zastydět, Jája varovně sykla: „Ondřeji!“
„Chybí ti rodiče?“, obrátila se Klaudie k Jarmile.
„Moc mi chybí, hlavně máma,“ špitla tiše Jarmila.
„Tak jo, svatba bude na chalupě a s tvými rodiči, to je ovšem deset lidí, to abychom sebou hodili, vážení, abychom mohli oddávat a jíst venku, nebo se ušlapeme.“
Ondřej sledoval Jájin vyděšený pohled: „Ničeho se neboj, když se naše máti k něčemu rozhodne, ani tvůj otec nebude mít šanci, to by taky mohl skončit naložený v kufru v poutech.“
„To byl vtip,“ pro jistotu ještě dodal.
„No ani ne moc daleko od pravdy. Ale vzal jsem si ji dobrovolně, to zase ano,“ ozval se málomluvný Honza, který jednoduše přijal situaci, ostatně, zítra půjdou všichni muži na ryby, tím myslel i kluky. Vlastně si to vždycky tak přál, mít kolem sebe kupu synů, chodit s nimi na ryby, na koně, kteří byli jeho další vášní, nebo na fotbal.
Klaudie vyzpovídala Jarmilu, aby zjistila okolnosti bolestného rozchodu s rodiči. Zjistila, že se nic tak strašného nestalo, jen vlastně nikdo nedostal šanci a čas celou záležitost promyslet a vyříkat si ji. Poté už ani rodiče, ani Jarmila nedokázali navázat kontakt a čas nemilosrdně plynul.
„Já se bojím, “ tiše řekla Jája Klaudii, když nastupovala do jejího auta.
„Neboj se, jsem v tom s tebou,“ odpověděla jí Klaudie.
Všechno promyslela, na rozdíl od Jarmily, která ještě není s autem tak dobře vyježděná, tu Vysočinu zvládne. Muže nechají pro jistotu doma, není to válečná výprava a Jarmilin otec je prý „trochu prudší“. To by mohl být oheň na střeše. Udělají přepadovku, v nejhorším, kdyby rodiče nebyli doma, počkají v autě. To je toho.
Rodinný dům se zahradou stál hned na začátku ulice. Klaudie zaparkovala auto ve vjezdu, což byla z její strany malinko škodolibost, dobře věděla, jak to majitele domů dráždí. Kdyby nic, tohle pána domu dostane ven spolehlivě.
Tenhle strategický manévr zabral nad očekávání rychle, z domu se vyřítil starší muž v montérkách. To už Jarmila vystupovala z auta.
„Ahoj táto“, pozdravila ho Jarmila.
Zarazil se a zíral na svou dceru v doprovodu starší ženy. Klaudie měla všechno promyšlené do posledního detailu včetně oblečení, kterým už předem vysílala výstražný signál, že s ní si nikdo zahrávat nebude. Žádné džíny, ale černý kalhotový kostým s bílou košilí, bílou hedvábnou šálku, černé lodičky, do kterých se rafinovaně přezula jen o ulici zpátky, kde si zastavila, aby doladila svůj vzhled.
Z domu vyběhla maminka. Ta situaci neřešila, v běhu odstrčila zírajícího manžela, proběhla brankou a objala svou ztracenou dceru.
„Holčičko moje, holčičko moje,“ vzlykala a slzy jí tekly z očí.
Jarmila představila Klaudii, jako svou nastávající tchýni. Maminka ji objala, otec se konečně odhodlal vyjít za branku. Stiskl Klaudii ruku svou drsnou tlapou. Díval se jí při tom přímo do očí.
„Máte co dohánět,“ řekla Klaudie, když Jája ukazovala rodičům fotky dvou vnoučků, které neznali.
Trochu zadrhávaly plány na svatbu, ale tady už se do věci vložila Klaudie, která obhájila plány na malou svatbu na chalupě.
„Je to i moje věc, můj syn a oni to přesně tak chtějí. Svatba bude začátkem července.“
„To je už za měsíc,“ vyděsila se maminka.
„Klid, vy jen přijeďte, o všechno se postaráme. Žádné velké formality,“ uklidňovala ji Klaudie.
V kolotoči před svatbou se Ondřej rozhodl vyrazit si na motorce, prý si potřebuje vyčistit hlavu. Podařilo se mu někde uklouznout a zranit se.
Z nemocnice volali Klaudii, jako nejbližší příbuzné. S Honzou okamžitě vyrazili za ním. Naštěstí prý utrpěl jen lehký otřes mozku a jednoduchou zlomeninu lýtkové kosti.
„Než se ožení, zahojí se to“, řekl se smíchem lékař.
„Tak to už asi nestihne“, konstatoval Honza.
Onřej už se smál, chtěl podepsat reverz, ale to mu rodiče rozmluvili. Vzapětí se do pokoje vřítila Jája, vlasy rozcuchané, na sobě červené firemní tričko s jmenovkou, jak se řítila z přace, po tvářích jí tekly slzy. Ondra jí už stihl zavolat, jen co se probral z krátkého bezvědomí.
Byla opravdu vyděšená a jen se ujišťovala, že Ondra žije, jediné, co ji zajímalo, jestli ho opravdu důkladně vyšetřili, jestli nemá nějaké vnitřní zranění, jestli ho něco nebolí.
„Kafe bych si dal,“ sdělil přítomným.
„Tak to bude dobré, když chce kafe, to už má hodinu zpoždění,“ zasmála se Jája přes slzy a vyrazila nemocničními chodbami najít automat na kávu.
„Já ty šaty nemůžu nějak zapnout,“ kroutila se Jája před maminkou i budoucí tchýní, když ji pomáhaly obléci se do svatebních šatů. Podařilo se, ale oběma starším ženám v hlavě zablikaly kontrolky. Podívaly se na sebe.
„Je to holka, mami, a je krásná, přijeď,“ volal o pár měsíců později Ondra z porodnice.
„Ta je pro nás, když nám ty dva kluky ukradli,“ řekla Jarmila, když Klaudii podávala malý růžový uzlíček.
