Článek
Naštvat prosím, když nechci být naštvána, nečtu. Tohle je něco jiného, je to štvaní proti někomu. Případně podpora něčeho, co je namířeno proti určité, bezmocné skupině lidí. Kupodivu je to také namířeno proti jejich potomkům, které tyto výkřiky manipulují do „nestarání se“. Nestarání se o rodiče, protože kdyby se starali, úplně by se společensky znemožnili.
Možná je to k neuvěření, ale zmanipulovat lidi přesně tímto způsobem je až překvapivě snadné. Kdyby ne, nerezonuje nyní Českem případ referendem zamítnuté stavby domova pro seniory, kdy argumenty odmítajících jsou nekonečně pitomé.
V Horní Lidči zamítli stavbu domova pro seniory, aby se chudinky děti nemusely dívat z okna školy na sanitky, pohřebáky, či dokonce přímo na staré lidi.
Pohřebák jednou přijede pro každého z nás, jak řekl jeden můj kamarád při pohledu z autobusu na zamlžený dušičkový hřbitov:
„Naše jediná jistota“.
Koho nikdy neodvezla sanitka, ať hodí šutrem, záchranáři by mohli vyprávět. Sanitní vozy, převážející nemocné k lékařům žádný strach a hrůzu nevzbuzují, nehoukají a neděsí, prostě jedou.
Jestliže se tedy někdo nechá tímto způsobem zblbnout, pardon, dnes moderně zmanipulovat a zdezinformovat, proč by se, obzvláště, když je to pro jeho pohodlí, nenechal zmanipulovat k odporu k péči o vlastní, staré, nemocné rodiče.
Jistě, dále je to v článku, alespoň občas, rozvedeno k tomu, že dotyčný rodič nebyl zrovna ukázkou vzorného rodičovství, ale někteří autoři se s tím ani takto nemažou. Vyčíslí všechny obtíže s tím spojené, dodají, že na to nemají a od rodičů, či rodiče dají ruce pryč.
Vyzní to tak, že oni jsou vlastně ti stateční, kteří hrdinně, všem navzdory, jdou vlastní cestou. Když ovšem na druhé straně od stejných autorů čtu, jak byli komunisti fuj, první, co mě napadne, že si nevidí do klávesnice. Přesně to totiž dělali soudruzi. Ve jménu šťastného socialismu pečlivě uklízeli všechno staré, nemocné, či postižené, za vysoké zdi na okraj měst, či vesnic.
Vytvořili lágry pro důchodce i postižené lidi. Taková lepší vězení.
Někdy je opravdu nejlepší řešení domov pro seniory, má to však svá ale. Na vlastní oči jsem se přesvědčila, že ti senioři, kteří mají časté navštěvy a víc naspořených korunek, či vyšší důchod, mají také větší „společenskou prestiž“, mezi ostatními klienty, ale i mezi personálem a tedy lepší péči.
Je smutné, že někdo považuje a v tomto směru i manipuluje jiné, aby se nestarali, nabízí argumenty, omlouvající nikoliv neschopnost, ale neochotu. Možná je to dokonce člověk, který každou středu a neděli zaběhne za starou tetičkou s balíčkem zakusků a jednou za půl roku jí umyje okna.
Poté pro svou „slávu“ sesmolí provokativní pamflet o nestarání se, protože s jistotou ví, že koho titulek naštve, ten přečte, nebo alespoň otevře a to, jestli se v polovině četby obrazně řečeno, pozvrací hnusem, je autorovi jedno.
Dokonce až potud je to v pořádku, počítá se s tím, že většina čtenářů je svéprávných a plnoletých, není třeba články doplňovat vyraznými titulky o tom, že obsah může být zkreslující, nebo dokonce pro slabší povahy nebezpečný.
Jenomže tak to není, mnoho lidí vážně čte jen titulky, jak jsem se mnohokrát přesvědčila v diskusích, další jsou příliš mladí a na základě podobných vylevů si utvářejí představu o vlastní budoucnosti, jiní jsou snadno manipulovatelní.
Uměle se vytváří společenský dojem, že stáří je odpudivé, děsivé, nebo dokonce okolí nebezpečné, viz například “ senioři za volantem", nebo ta paní, co dloubla do teenagerky ( s chutí bych mohla napsat puberťačky), svou, zřejmě kouzelnou hůlkou a chtěla ji nejmíň začarovat, neboť i ti méně soudní museli uznat, že babi slečnu zbít nemohla, ani kdyby chtěla.
Někdo přijde, promne si prstíky a s prvním ťuknutím do klávesnice vymýšlí, koho by naštval, neboli nadzvedl ze židle. Nejlépe všechny. Prosím, jak račte, když se to bude číst. Měl by však vědět, že nejen naštvává, ale i inspiruje a manipuluje, byť snad, doufám, jen malou část čtenářů, k něčemu, co není dobré. Šíří zlo, které by společnost neměla akceptovat.
Tyto články jsou opravdu masivně čtené a šíří se rychleji, než proslulé, stejně manipulující a dezinformující řetězové maily, ve kterých si, údajně, senioři tak libují.
Šíří se tak fámy o tom, že pečovat je odpudivé, těžké, neúnosné. Někdy ano, to je sám život, ne vždy je to procházka růžovou zahradou. Někdy je to totiž uplně naopak, to když se člověk v průběhu pečování vrátí ve sdílených vzpomínkách do dětství a dospívání a nezmešká šanci vyjasnit všechna nedorozumění i bolístky, které jsme si nechtěně navzájem uštědřili. Jsme jenom lidé, rodiče i děti.
Než tedy podlehnete šířeným děsům a hrůzám o stáří, zkuste zapřemýšlet sám za sebe, nenechte se svést na zcestí někým, kdo často vlastně ani sám neví, o čem vlastně píše, protože to nezažil.
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/v-horni-lidci-si-odhlasovali-ze-nechteji-domov-pro-seniory-a-ted-se-citi-dotceni_2410180824_edr#utm_content=freshnews&utm_term=horn%C3%AD%20lide%C4%8D%20domov%20d%C5%AFchodc%C5%AF&utm_medium=hint&utm_source=m.search.seznam.cz
