Článek
Vlastně jsem nevěděla, co psát. Když se člověk bojí něčeho konkrétního, je snad možné se z toho vypsat. Případně mu přemýšlení, spojené se zapisováním problému, či maléru, může pomoci hledat a najít řešení.
Samozřejmě se úzkost dá popsat, je to strach z ničeho, jen tak. Svíravý pocit, který trvá a trvá a co dál? Je to pokaždé stejné, stejně ubíjející. Nedá se v tom najít systém, ještě tak si zpracovat tabulku, kdy a kolik. Máme stupnici strachu?
Kromě toho, když je člověku zrovna „blbě“, nemá úplně náladu něco sepisovat. Sotva zvládne zajistit si základní úkony k pouhému přežití.
Ke vší smůle se tu a tam psaní deníku vydává za radu o pomoci. Nebo možná o sebepomoci? To si potom člověk ještě ke všemu vyčítá, že nedělá něco, co by mu mohlo pomoci.
Kdysi dávno bylo psaní deníku takřka společenskou nutností, čas od času někdo nějaký deník vydal, nebo vydá a získá slávu a možná i nějaké peníze. Na to ovšem musí zažívat a prožívat něco velkého. Ideálně tragického. Možná pak psaní člověka utěší.
Utěšit se psaním, když člověk zrovna prožívá velké nic, protože se topí ve strachu a úzkosti, přičemž za rohem číhá panická ataka, jednoduše nejde. Stejně tak mi úplně nesedí myšlenka, že by se člověk mohl vrátit v čase a najít příčinu svých strachů.
Jistě, staly se zlé věci, některé byly hodně zlé, ale ty jsou zapsané v paměti. Když ani po letech nejdou vymazat z paměti, nepomohlo se z nich vyhrabat ani mluvením, nemělo by asi smysl vracet se k nim v nějakých vlastních písemnostech.
Nakonec, jeden deník se ke mně dostal a myslím, že to byl záměr. Ty ostatní díly se ocitly v jiných rukách. Tenhle byl o mně, s cílem ublížit a ano, podařilo se. Všichni už „věděli“, co jsem zač, ti si to mohli vyslechnout a nedůvěra byla zaseta.
Jak vidno, takové psaní deníku se dá i zneužít proti někomu konkrétnímu, dají se umocnit lži, kterými chce někdo ublížit. Co je psáno, to je dáno. Podobně laděný deník může způsobit strašné věci a není mi útěchou, že si autor ulevoval od svých hříchů a snažil se je zastřít hozením viny na mně. Bylo lehké se té viny zbavit, okolnosti mluvily jasně a pro mě. Psal to však člověk, kterého jsem měla ráda a který měl mít rád mě, byl to můj otec.
Mám své „koňské“ deníky, velmi systematické, ale psát o sobě a o svých trablech nedokážu. Rozhodně ne systematicky, pravidelně a všechno, tak, aby to mohlo být považováno za deník.
Vždy jsem hledala svoje vlastní cesty. Skoro pokaždé při tom narážím na odpor okolí, které usilovně předstírá a možná tomu i věří, že něco mi rozmluvit, je v mém zájmu. Mnohem pravděpodobnější však je, že se mi snaží implantovat své vlastní strachy. Kupodivu je těžké bránit se „hodným“ lidem, kteří to s vámi myslí dobře a ano, můžete si dokonce být jistí, že vás mají rádi.
Nebudu je přece naprázdno pomlouvat v deníku, snažím se jim to sdělit. Kupodivu, jak je těžké se vymanit z vzorce „musíme ji chránit i proti její vůli“, je pro druhou stranu stejně těžké to přijmout a akceptovat. Protože oni mají na své straně „pravdy“, které napsal někdo jiný a oni se jimi řídí, jim pomáhají. Byť věcně chápou, že mně to nepomáhá, nebo to jednoduše nedokážu, jen velmi těžko se vymaňují z jistých, dávno daných vzorců.
V dobré víře ničí všechno, co si stvořím pro sebe a podle sebe, protože „takhle se to přece nedělá“ a já ztrácím víru v lidi okolo sebe, ale i v sebe sama.
Jsou to milovaní a milující lidé, dokonce se snaží mě pochopit, ale jsou zarytě zažraní do svých přijatých vzorců, nemají vůbec potřebu dělat věci po svém, naopak, vyhovuje jim jistá šablona, podle které se mohou řídit.
V „milém deníčku“ bych jim asi musela řádně naložit, ale stejně by to nemělo smysl. Svůj deník si nosím v hlavě a čas od času, když vhodně utřídím myšlenky, snažím se sdělit, co potřebuji.
Jsou věci, včetně psaní deníku, které někomu pomáhají. Mně ne, mně kupodivu škodí. Tak jestli jsem blázen, milý deníčku, tak pro okolí zcela neškodný, netřeba mě internovat a pokud si natluču nos, tak jedině svůj vlastní.
