Článek
Není to osobní, dotyčný se u sdělování nepříjemnosti kroutí, jak had a snaží se předstírat, že mu tato situace není příjemná.
Nejčastěji to bývá nadřízený, který nese výpověď, neschválil vám váš projekt, vynechal vás při odměňování.
Tahle rádoby „není to osobní“ formulka je trapná pro obě strany, nic neosobního mezi dvěma osobami existovat nemůže. Pokud na osobu, sdělující vám cokoliv nepříznivého, nikdo zrovna nemíří pistolí, tak to osobní je.
Nakonec, proč asi ve starověku rovnou popravovali posly nepříznivých zpráv? Ne že bych rovnou volala po návratu tohoto zvyku doslovně, ale jakási brzda pro „neosobní“ sdělování nepříjemností by se hodila.
Vsadím totiž boty i kdyby byly moje poslední, že nikdo, kdo vám nese sdělení o povýšení, či zvýšení výplaty, neřekne:
„Víš, není to osobní, ale (oni) zvedli ti plat.“
Naopak, připíše si osobní zásluhu na vašem štěstí a sdělí:
„Víš, zvedli jsme (my) ti plat.“
Starodávní poslové nepříznivých zpráv zřejmě byli stateční hrdinové, nebo jim příliš nezáleželo na vlastním životě, protože jistě věděli, co riskují předáním nepříznivé zprávy, a to lze s jistotou tvrdit, že to také nebylo osobní.
Dnešní poslové nepříznivých zpráv neriskují nic. Nu, někteří možná vlastní duševní zdraví ve výjimečném případě, že jim opravdu vadí to, že špatnou zprávu musí sdělit zrovna vám. Třeba vás pokládají alespoň za kamaráda, nebo dokonce přítele.
Pak je ovšem otázka, proč se k tomu vůbec propůjčují, když s tím nesouhlasí. Jistě, víme, musí platit hypotéku a zrní pro morčata.
Mladší generace to dotáhla k dokonalosti, pošle vám SMS, nebo, vyžaduje-li situace jakousi „štábní kulturu“, vyřídí to pomocí e mailu.
Z nadřízených, či lidí, majících v rukách váš osud, se stále častěji stává proslulá „paní Columbová“. To se potom sdělují špatné zprávy „neosobně“, nikdo nemusí nést osobní zodpovědnost za následky, protože „paní Columbová“ přece nevidí, neslyší, co se děje kdesi „na place“.
Takové neosobní osobě se dá ledacos našeptat, nelze se obhájit, vysvětlit a ani se nevystaví osobní zodpovědnosti, či nepříjemnosti se sdělováním nepříjemnosti. Na to má další lidi.
„Tak pošlete tomu Vomáčkovi výpověď.“
Hotovo, konec. Není to osobní, je to dokonce až tak neosobní, že paní Columbová právě připravila firmu o kvalitního pracovníka, protože přestala fungovat osobní komunikace, přestala fungovat zodpovědnost za neosobní počiny a nastoupila lhostejnost, ochota nechat se neosobně zmanipulovat do situace, která má širší dosah než pouhé vyhození Vomáčky z firmy.
Není to položka k zamyšlení jen pro firmy. Mnoho lidí si takto neosobně vylévá své frustrace všude v anonymním internetovém prostoru. Bohužel je to jako s alkoholem, nebo jinou drogou, po „vystřízlivění“ nastane ještě větší propad.
Stejně tak je neosobní vydávání různých banů, či mazání příspěvků v diskusích. Někdy je to dobrá práce, kdy jsou mazány skutečně nevhodné příspěvky, nebo dokonce příspěvky za hranou zákona.
Někdy je banování, či mazání příspěvků osobní. Je zjevné, že příspěvek, byť ve své podstatě neškodný, nedopatřením někomu, pečlivě skrytému kdesi předaleko za monitorem, zasáhl jeho osobní citlivé místo, či jeho osobní přesvědčení o světa, či života běhu.
Neosobně nectí jiný názor. Po několika takových zkušenostech už mnozí internetoví pisatelé všeho možného dokáží identifikovat, že „má službu“ ten, kdo jim není nakloněn. V tu chvíli i přes všechnu anonymitu a skrytost je to osobní.
Sice přestává platit, že šaty dělají člověka, nebo že nemohu dotyčného vystát, protože se chová a tváří jako moje tchýně a o to víc začíná platit, že on smýšlí o určitém tématu úplně jinak a co si to dovoluje. Prostě ho smáznu, nebo zašantročím kamsi do propadliště, protože mám v tu chvíli tuto moc a protože nesouhlasím.
Stále více a stále obratněji se vyhýbáme osobním konfrontacím, protože odmítáme nést zodpovědnost za následky, ale o to víc někteří zvládnou být osobní v anonymním prostředí internetu, ať už je to zasílání nepříznivých zpráv, nebo prostor všech „drbáren“, sociálních sítí, či blogovacích platforem.
Jenomže tu zodpovědnost stále neseme, stále bude stát za naším anonymním počinem i když se výsledek nedozvíme, nebo ne hned.
Dokážeme tedy své osobní záležitosti obratně přenášet do neosobního prostoru, ale za tím shlukem písmenek, alespoň zatím a většinou, stojí jedna konkrétní osoba, která nese osobní zodpovědnost. Každý z nás, kdo se takto vyskytuje, stojí za svým počinem, který stvořil a zanechává svou osobní stopu.
Byť takřka nikdo nezná jméno, konkrétní počínání určité osoby vysledovat lze a mimo jiné jí to lze vrátit tak, aby se poznala. Pak útěcha, že pomstychtivý pisálek přece neví, že jsem Petr Mrázek z Dolní Lhoty, nebo ze Lhotky, nemusí úplně zafungovat.
Dokážeme tedy být velmi osobní i v anonymitě internetu a zřejmě to mnoha lidem tak úplně nedochází, stávají se útočníky, ale i oběťmi. Poté je drtí deprese, úzkosti a jiné psychické problémy, kdy marně pátrají, kde se berou.
Nejsme tedy neosobní, jsme „jen“ anonymní, ale to nás před následky neochrání. Za monitorem jsme schovaní před ostatními, ne sami před sebou.
