Článek
Někdy mě to pobaví, jako onehdá dáma v růžovém, s růžovou taškou na psa. Už ten příliv růžové byl poněkud nápadný, ale když se to někomu takhle líbí, proč ne. Sama se raději ztrácím v davu. Zajímavá byla ta taška. Co chvíli z ní vystrčila hlavu čivava, výhrůžně štěkla a zase se schovala. Čivava, alespoň myslím, podle kulaté hlavičky a netopýřích uší, naštěstí byla bílá, nikoliv růžová. Trochu to připomínalo hodiny kukačky, jen tedy asi čivava neurčovala čas.
Nebo ten starý pán s hůlkou, oblečený jako gentleman z dávných časů, tipovala jsem, že hnědý oblek s vestou podědil po dědečkovi, nu prvorepubliková kvalita, ani botky nezanedbal, leskly se skvostě a ladící klobouk doplňoval ten outfit. Hned by mohl sekundovat Oldřichu Novému.
Někdy bych také rozdávala leták o neobtěžování dle některých „normálním“ zápachem. U mně vede česnek. Fakt není zdvořilé vůči svým bližním, narvat se po ránu česnekovou pomazánkou a poté nastoupit do MHD. Na druhém místě mám laciné napodobeniny parfémů a toaletních vod světových značek. Jako vážně, parfém není kabelka, takže fejková kabelka nikoho neobtězuje. Fejkový parfém obvykle po chvíli začne smrdět jako dobře rozjetá chemička v Ústí nad Labem.
Čas od času se však setkám s mnohem méně příjemnými spolucestujícími, obzvláště mimo frekventovaný čas. Jsou to bezdomovci, kteří si jednoduše přišli do dopravního prostředku schrupnout. Někteří páchnou opravdu strašlivě. Byť se snaží stočit se někde v nenápadném koutku, zápach je za chvíli nemilosrdně prozradí. Řidiči to často neřeší, jednak kvůli času, jednak se jim nechce se těmito osobami zaobírat, přesto, že je mají možnost vyloučit z přepravy. Obvykle to nechávaji na konečnou, kde dotyčný sám vystoupí, nebo přivolají městskou policii, aby ho vyklidila.
Nic to neřeší, nastoupí do dalšího spoje. Vlastně není kam takovou osobu uklidit, leda ven na mráz. Někteří nechtějí navštívit žádná azylová centra, někdy je všude plno, zvláště v chladných zimních dnech. Potom se často snese hněv na hlavy strážníků. Městská policie se většinou pokusí vykomunikovat umístění takové osoby do bezpečí nějakého azylu, ale násilím to udělat nemůže a trestat bezdomovce pokutou nemá smysl. Peníze nemá a ani v budoucnu pokutu, stejně, jako pobyt na zachytce, nezaplatí.
Večer také potkavám přespříliš „přítulné“ opilce. Těch není se třeba bát, ale je obtížné je udržet v bezpečné vzálenosti, protože si chtějí povídat a různě člověka oťapkávat a poplácávat. Osobně to sice neřadím do kategorie sexuálního obtěžování, neb „nevědomost hříchu nečiní“, ale příjemné to není. Naštěstí většinou pomůže přemístit se okázale jinam.
Opravdu agresivního opilce jsem naštěstí nepotkala, ale to mi povyprávěli strážníci městské policie, pro které je to na některých linkách takřka denní chleba.
Nejen opilci, demolující zařízení autobusu, či tramvaje, ale také lidé pod vlivem drog se poté stávají „zákazníky“ policistů a mnohem častěji strážníků městské policie. Poté dojde i na použití donucovacích prostředků, aby byla zajištěna bezpečnost přepravy.
Výjimkou není ani aplikace návykové látky přímo v autobuse, či tramvaji. Není to hezký pohled a tito lidé nemají žádné zábrany.
Většinou se vypovězení osoby odehraje v poklidu, kdy dotyčný uposlechne výzvu strážníků a vystoupí, protože ví, že pokud neuposlechne, bude vyhozen. Někdy se však člověk, často pod vlivem drog, nebo alkoholu, zuřivě brání, takže dojde k potyčce, jednání o přestupku, nebo dokonce převozu na záchytku.
Pravda, není to tak časté, jako nekonečné diskuse o tom, kdo může v MHD sedět, ale o to zajímavější i když obvykle nevítané dobrodružství pak je, když něco takového zažijete. Ne, že by to člověk chtěl.
Jak vidno, starat se o bezpečnost dopravy není žádný med, ani pro řidiče, ani pro zasahující strážníky. Naštěstí pro ně je zábavné strkanice o tom, kdo je v MHD důstojnější, důležitější a respektovanější, míjí. Jsou rádi, že bezpecně „vyklidí“ prostor pro běžné cestující a nikdo při tom neohrozí je samotné.
