Článek
No nic, to se stává, rok budu svědomitě objíždět, platit víc za benzín a ztrácet víc času. Bohudíky nejsem malý podnikatel, závislý na zákaznících, cestujících okolo.
Jaké štěstí, že mám po cestě supermarket, na který jsem zvyklá. Nesnáším hledání v regálech, pobíhání v uličkách a pátrání po konkrétním zboží mé běžné spotřeby. Ve známém prostoru proběhnu obchodem, do vozíku naházím, co potřebuji, zaplatím a pokračuji dál.
Tento supermarket je v některých otravných aspektech stejný, jako ten předchozí, paletovací vozíky při vybalování zboží pěkně „naštorc“ a buď si objeďte uličku, nebo buďte skoro za hrdinu a zdvořilým „s dovolením, prosím“, požádejte prodavačku, ať si ten krám odšoupne. Pokud vám s ním nepřejede nohu, máte vyhráno.
Jeden otravný aspekt má tento supermarket navíc, vlastně dva, k tomu druhému se ještě dostanu. Chybí totiž bezobslužné pokladny, které, když je možnost, cíleně vyhledávám.
Proč? Jedním z důvodů je, že se na mně nikdo nelepí. Také já se díky tomu nemusím k nikomu přibližovat.
Čas od času totiž vyrazím na nákup rovnou cestou ze stáje a nechce se mi převlékat. Ve stáji, natož ve výběhu se člověk nějakému tomu opatlání nevyhne. Bývá tam bláto, koně také nejsou úplně čistotná zvířata a to, co normální člověk vidí na přehlídkách, nebo na závodech koní, je několikahodinové úsilí udělat ze zablácené, zaprášené a jinak znečištěné koule špíny to ušlechtilé, čarokrásné zvíře. Toto úsilí obvykle také znamená, že většinu špíny jakýmsi utajeným fyzikálním zákonem přemístí člověk na sebe.
No co, chlapi si tam taky odskakují pro sváču v montérkách rovnou ze stavby, tak jsem také pracovala a je to vidět. Ne že by to byla vrstva několikadenní špíny, boty jsem také ometla od bláta, ale městská čistota to zrovna není.
Na sobě jezdecký kabát, to jsem se rozšoupla, pár tisícovek to bylo, botky sice ne jezdecké, v těch se mi nedobře chodí, ale pořádná pracovní obuv, také ne zrovna za láci a rajtky. Drahé, proslulé značky. Kdyby to nemělo zábavnou souvislost, neřeším to.
Zapomněla jsem, že tady mě ještě nemají okoukanou, jako divnou, ale neškodnou a že nejsem chlap, co si odskočil od práce. Působím trochu „uváleně“.
Tím dalším otravným atributem zdejšího supermarketu je přespříliš pilná ochranka. Obstarožní pán ve vytahaném černém svetru a černé fleecové vestě, s vyboulenými koleny černých pracovních kalhot se hrozně „nenápadně“ plouží za mnou.
Zřejmě si myslí, že jsem bezdomovkyně, která si přišla pro lahvinku něčeho dobrého do kapsy. Nevšímám si ho, ať dělá svou práci. Když nemá dobrý odhad na lidi, klidně mu mohou z druhé strany vykrást půlku obchodu, to není moje starost.
Jdu ke kase, řádně zaplatím a koutkem očka sleduji, jak pán obíhá kasy a hrdinně mi vybíhá naproti. V duchu se směju, kdybych chtěla, přejedu ho tím vozíkem, jsem holka od koní a mám páru.
Zastaví mě a drze se ptá, co mám v poněkud použité malé tašce přes rameno a v kapse. Za každou cenu se chce podívat. Nedovolím mu to, žádné oprávnění k tomu nemá, má nanejvýš možnost zadržet mě do příjezdu policie, pokud se oprávněně domnívá, že jsem se dopustila protiprávního jednání.
Oprávněně se domnívat nemůže, protože jsem se nedopustila ničeho, co by mohl vidět jako podezřelé, jen si mě špatně zařadil do společenského žebříčku, a to ho opravdu neopravňuje mě obtěžovat, natož šacovat. Klidně ho nechám přivolat policii, já čas mám, na rozdíl od nich.
Na druhou stranu, je to starý, zjevně hloupý pán, co si potřebuje přivydělat pár korun. Vychutnám si ho sama.
Obracím jednu kapsu naruby a vytahuji pár lehce rozdrobených koňských „kokinek“ a kousky olámané mrkve.
Zírá na ten „poklad“.
„Víte, co to je? Pamlsky pro koně, kilo stojí tři stovky. Moje herky prožerou víc, než vy si tady vyděláte. Možná to nevidíte, ale na sobě mám hadry za „desítku“. Ta špína je „čistá“ špína od koní. Ještě chcete volat policii? Protože tu tašku vám neukážu ani náhodou“.
Jistě, krást se v obchodech nemá a někdo to hlídat musí, ale to neznamená, že strážný v obchodě je místní policie. Není a fakt, že nemá vzdělání a mnohdy ani základní poučení o tom, kdy a jak smí zasahovat, je věc jeho zaměstnavatele.
Se mnou si na kočku a na myš hrát nebude. Preventivně zasahovat nesmí, sám by se mohl dostat do problémů, ale advokáta v obleku a vlněném kabátě by statečně nezastavil i kdyby si ládoval aktovku drahou whisky. Na mně si dovolil, protože jsem oděna v „hadrech“.
„Promiňte, běžte“, špitne.
Zlost už mě přešla, tak mu ještě vlídně doporučím, aby si rychle zjistil správné postupy. Takhle by příště mohl v hadrech umolousaných ze zahrádky lapit třeba zrovna toho advokáta, nebo policajta z kriminálky a jejich uražený majestát by mu pěkně zavařil.
Tak fajn, teď už sem mohu lézt bezpečně i cestou ze stáje, stádium „podezřelosti“ mám za sebou a mrkev nekradu, tu řádně kupuji po pár kilech každý den.
