Článek
Pochopitelně je obvykle oblíbená. Stojí však ta oblíbenost za to? Zkusila jsem to a ono to nefunguje. Nebo spíše to funguje úplně opačně, než by se dalo čekat.
Oblíbenost trvá jen krátce, poté přijde lhostejnost a už to nikdo neocení. Poté dokonce přijde kritika a najednou nic není dost dobré. Takový ten Trautenberkův syndrom, kyselo je moc kyselý a bramborák málo bramborovej.
Naštěstí nemám nutkavou potřebu být oblíbená, takže mi nedělá problém rázem to utnout. Do téhle situace se dostávám jen kvůli tomu, že jsem občas perfekcionistka a výsledek mé práce musí být perfektní. Když nedosáhnu kyženého cíle, klidně toho nechám.
Prý nesnáším konstruktivní kritiku. Nesnáším a nevím, proč bych měla. Obzvlášť, když si někteří lidé pletou pojmy s dojmy a za konstruktivní kritiku vydávají vlastní pocity z dané věci. Pak se klidně z pohodářky změním ve fůrii.
Uznávám, že to může být šok, ale pohodářka v mém pojetí není zadarmo, potřebuje pohodu také dostávat a otravné řeči o kvalitě oběda k tomu nepřispívají. Že je pokrm například přesolený, poznám sama a vůbec ho nedám na stůl.
V zaměstnání prosím, od šéfa se to i čeká, takže to snesu, nebo se přes to přenesu, když mi šéf na mé administrativní počiny přilípne cedulku „máte tam chibi“. Chibi bylo několik chybějících čárek nad i. Tiskárna chyby už neopraví. Nu což, opravím si chyby a šéfovi vrátím jeho chibi na stůl. Pobaví mě, když zjistím, že kolegovi prošla lyška. Kolegu taktně upozorním. To není osobní.
Na pohodu? Jistě, ale oba, nebo všichni. Nemám ráda, když si někdo ze mně dělá legraci. Možná nemám smysl pro humor, nebo tomu nerozumím. Nevidím důvod tomu rozumět a přijímat to. Takové vtípky dokážou zranit a není ničí povinností je strpět. Taková společnost mi nevyhovuje a odcházím. Nebudu si dělat legraci sama ze sebe, ani z druhých.
Někdo to údajně „nechápe“. Za mě to může nechápat tak leda psychopat, který se takto skrytě vyžívá v ubližování druhým a ti druzí dokonce předstírají, že ho mají rádi a že je to baví. Mně to nebaví. Tuhle cenu za „pohodářku“ platit nehodlám.
Nechávám lidi žít a totéž chci i od nich. Někomu se to zřejmě zdá moc. V tomto ohledu nejsem „zájmová osoba“, nebo jen do doby, než tyhle zpočátku jemné rafinovanosti prohlédnu. Začíná to nenápadně, rádoby laskavým upozorněním, že ta sukně je moc krátká (nebo dlouhá), pokračuje méně a méně citlivými narážkami na fyzickou kondici a postavu, až k nevhodným psychickým parametrům. To vše rádoby s humorem.
Zkuste si však odpálit podobně citlivou bombu. Buď se vám humorista rozpláče, dobrá, to je jen neškodný jouda, který se neumí chovat ve společnosti. Nebo je po legraci a dotyčný vtipálek vás odvrhne. Tady mu vyhovte, okamžitě a za žádnou cenu se nevracejte, přesto, že on počítá s tím, že přilezete. V zájmu ochrany vlastního zdraví se mu napříště vyhněte.
Normálnímu člověku stačí normálně vysvětlit, že tomuto druhu humoru nefandíte.
Být v pohodě znamená, že neotravujete druhé, ale stejně tak, že druzí neotravují vás. V každé společnosti i rodině tohle musí být vyvážené. Pak to může být na pohodu.
Pokud končíte v slzách po každé návštěvě, či party, protože nedokážete vstřebat ať už rádoby humor na vaši adresu, neustálé výtky a úkolování, není to v pořádku, ale v nepořádku nejste vy, v nepořádku jsou ti druzí.
To je to první, co si musíte uvědomit, abyste nebyla pohodářkou za každou cenu. Stojí to příliš mnoho, aby nálepka pohodářky stála za to.
Jste-li tak založená, klidně buďte za ledovou lady, nebo za drsnou rockerku, či drzou holku, být pohodářkou totiž vyžaduje spolupráci okolí a není-li, není ani důvod jí být.
