Článek
Nějakou virózu čas od času chytí skoro každý, kdo nežije postevnickým životem mimo civilizaci. Nehodlala jsem studovat původ viru, který mě přepadl, také proč, nejsem vědec. Stačilo mi vědět, že mě bolí „celej člověk“, kýchám a smrkám. Také mi byla zima. Takže čaj, paralen a postel.
Obvykle mi trvá zotavení jeden, nejvýš dva dny. S vidinou, že pozítří bude dobře, jsem zalehla a léčila se.
Pozítří, myslím, že byl čtvrtek, jsem se vzbudila zpocená, nikoliv už horečkou, ale hrůzou. Jako obvykle z ničeho. Příšerný svíravý pocit okolo žaludku, ruce a nohy jako z rozsolu. Doma už to nastěstí znají, takže vědí, že se to léčí skoro stejně, jako viróza, jen ten paralen nahradí větší dávka hořčíku a bylinky na nachlazení v čaji nahradí heřmánek. Také ticho a teplo potřebuji, možná víc, než když řádí virus.
Moje věrná psí kámoška to zná taky a ví. Oddaně mě střeží v posteli, na venčení jí manžel musí přemlouvat, neopustí mě. Moje malá terapeutka. Dokonce i ostatní hafani se zklidní. Na rozdíl od mnoha lidí vědí.
Vědí a taky blbě nekecají do toho, že vylézt z postele je jako vyjít z krytu uprostřed válečné vřavy. Ano, je to poněkud trapné, když kolem vládne klid a mír, je dokonce krásný podzimní den a já rozhodně nemám podzimní depku. Ani depresi.
Dokonce podzim miluji, snad nejvíc, ze všech ročních období. Sluníčko hřeje, ale nepálí, případná mlha zase svědčí houbám a tedy i procházkám v lese a brzké stmívání mi nevadí. Máme přece žárovky, ne? Můžeme si posvítit. Venku svítí pouliční lampy, tak oč jde?
Ze všeho nejmilejší je mi na podzim i stav, kdy se čas vrací do normálu. Žádný zimní čas, ale čas. Konečně se zbavím pocitu, že mi někdo ukradl hodinu. Už se to blíží, už je to skoro tady. Snad mi to uleví od pocitu tísně a úzkosti.
Zřejmě bubák úzkosti zneužil oslabení virózou a, jak už to čas od času dělá, vypukl s plnou silou. Vylézt z bezpečí postele znamená riskovat panickou ataku. Za ty roky, co s úzkostí žiju, už si přesně na tohle dávám pozor. Stačí malý úlek, nezvyklá situace a panika je tu. Nedá se předem říct, co ji způsobí, ani s jakou intenzitou udeří. Nejen bušení srdce a pocit smrti na jazyku, ale klidně i křečovitý záchvat, podobný epilepsii, dokonce se pro křeče nemohu nadýchnout, to potom končím v bezvědomí v nemocnici. Žádná velká zábava, takže z postele nevylezu, dokud nebude po všem a nebudu se cítit bezpečně.
Pravda, dlouho se úzkost neozvala, tak jsem možná usnula na vavřínech. Předpokládám, že úzkost z mého života nikdy úplně nezmizí, tak snad se mi ji zase podaří alespoň uspat.
Z postele jsem vylezla obezřetně další den. Ɓlbý pocit mám sice pořád, ale alespoň si nepřipadám jako hadrová panenka.
A ne, není to podzimní deprese, ani depka. Kdybych si to náhodou spletla a využila „dobrých rad“, některých dobráků, zadělám si na pěkný průšvih. Potřebuji totiž přesně opačný postup, než ten, který se na podzimní depresi doporučuje. Samozřejmě nerozporuji existenci podzimní deprese, ani rady k tomu udílené, ale když si představím, co by to se mnou udělalo, kdybych se spletla, asi by pod každými radami tohoto typu mělo být upozornění, že aplikace je na vlastní nebezpečí.
Navíc člověk není zrovna ve stavu, aby někomu, kdo si zrovna přečetl článek o podzimní depresi, vysvětloval rozdíl mezi podzimní depresí a úzkostí.
Například nesnáším „dostatek světla“, potřebuji tlumené světlo. Jít na procházku je jistě fajn, ale strachy a hrůzou nevylezu ani před dům. Kamarádi už to naštěstí znají, podařilo se mi v lepších časech vysvětlit, oč jde, takže se neuráží, když někam nedorazím a nehrají si na psychology, neotravují s dobrými radami.
Kupodivu nejlepší způsob je se blízkým lidem přiznat, že mi občas „hrabe“ a jak se to projevuje. Ti mladší to vezmou tak, jak to je. Starší to občas sice považují za „vymyšlenost“, ale oni to vlastně ani nemohli poznat, protože se tím nikdo pokud možno „nechlubil“. Nebo opravdu byli mnohem silnější. Možná byla generace mých rodičů ta poslední, opravdu silná jak fyzicky, tak psychicky, až na výjimky, které se najdou vždy.
Když to lidé okolo vědí, dá se o tom následně povyprávět, jaké to bylo, úplně stejně, jako když někdo líčí, jak si zadřel a poté sám vyoperoval třísku. Následně už to nevypadá tak strašně, zřejmě to funguje i jako jakási psychoterapie.
Tentokrát, zdá se, to prošlo celkem lehce, nějaké dozvuky sice ještě cítím, takže cítím únavu, zahradu rozhodně nepřeryju, ale z toho už se, jak doufám, do zítřka vyspím.
Podařilo se, vyspala jsem se z toho, nikdo mě naštěstí neposlal na procházku, nebo ještě lepší varianta, jít „mezi lidi“, to bych asi v kritické fázi začala ječet. Teď teprve mohu jít na procházku, teď už to bude dávat smysl.
Občasné návaly úzkosti léčím jako chřipku, zalezu a počkám, až to přejde. S tím už se dá žít. Jen je mnohdy lepší říct okolí, které mě zas až tak dobře nezná, že mám tu chřipku. Nikdo neradí a drží se dál. Což je přesně to, co potřebuji.
