Článek
Samozřejmě, že tehdejší škola byla přísná instituce, zaměřená výhradně na to, jak do hlav dětí nacpat co nejvíce vèdomostí v určeném čase.
Nebylo možné se postavit k odporu otevřeně, to se netolerovalo. O to víc nás tato skutečnost pudila k tomu, jak obejít všechen dohled, zákazy a příkazy. Nemohli jsme být stateční, protože každý „hrdina“ by byl potrestán, zato jsme byli rafinovaní.
Neustále jsme se zabývali tím, jak co obejít, čemu se vyhnout tak, abychom nebyli přistiženi. Přiznávám, že tenhle způsob kreativity se mi později mnohokrát hodil, neboť srážka s blbcem je v životě nevyhnutelná.
Hra začínala už ve školní jídelně. Tehdy se muselo dojídat. Všechno a bez ohledu na to, jak to kuchařinky zmatlaly. Obzvláště problematické bylo maso. Mnohdy tvrdé, samá šlacha. Zkuste si uvařit „dostihovou krávu“. Nebo vařené kuřecí stehno i s kůží, trůnící v čemsi červeném, ble. Buď se s tím dalo odběhnout za zády dohlížejících vychovatelek, ty mladší byly uznalé a dělaly, že nevidí. Starší dámy této profese však braly za věc cti, aby jim nic neuniklo. To už vyžadovalo spolupráci a odpoutání pozornosti, rychle hnus přehodit na druhý talíř a převrátit židli, „omylem“ stáhnout ubrus ze stolu, či úprk od prazdného talíře. V mezičase druhý zmizel s nechutným obsahem k odkládacímu okénku.
Kdyby byl tehdy k sehnání igelitový pytlík, bylo by vyhráno, když se podařilo, stačilo nenápadně shrábnout do pytlíku a šup do kapsy. Jenomže mimo jiných nedostatků jsme trpěli i nedostatkem igelitových pytlíků.
Dalším oříškem bylo přezouvání. No nic, pokud člověk zapomněl přezůvky, musel boty propašovat třeba v pytlíku na tělocvik, kolem školníka projít bos a za rohem se obout. Jako malí jsme to neuměli a také jsme se báli, takže jsme celé vyučování mrzli bosí.
V psaní diktátů jsem si libovala, ale matematika a později fyzika byly poněkud děsivým strašákem. Psali, nebo spíše smolili jsme různé „taháky“. Mistři dokázali na aršík 10 × 5 cm nacpat dokonce celou slohovou kompozici v cizím jazyce. Taháky se ukrývaly velice rafinovaně do kapesníků, na spodní lem sukně, někdy pod sešit, ale to bylo riskantní. Chtělo to dobrý zrak a být neustále ve střehu, mít povědomí, kde se pohybuje učitel, málokterý se totiž usadil za katedru, obvykle pochodoval třídou, aby nic a nikdo neunikl, čímž nám dost ztěžoval situaci.
V nejhorším případě se dalo „hodit marod“, ale to vyžadovalo i ožulit rodiče, kteří už ze samotného principu nespolupracovali. Správně naklepat teploměr mě naučila dcera jedné lékařky. Chudáci děti s těmi digitálními teploměry. Ještě řádně nacvičit kašel a hotovo.
Na gymlu už jsme dosahovali takřka dokonalosti ve falšování podpisu rodičů a dokonce padělání lékařských omluvenek. Doufám, že je to už promlčené.
Fajn, omluvenku máme vyřešenou, kam se zašít? Domů to nešlo, rodiče neměli příliš přísnou pracovní morálku a kdykoliv se mohli objevit doma. Když bylo hezké počasí, šlo to vydržet v parku na lavičce s knížkou. Když bylo ošklivo, bylo to horší, to už bylo jednodušší se řádně připravit a do školy se dostavit.
Jednou jsem se příhodně zašila na hřbitově, jenomže mě načapala ruštinářka, já zapomněla, že je čas uctívání památky padlých rudoarmejců, jak jinak. Nastěstí jsem zachovala duchapřítomnost a vymluvila se na pohřeb blízké sousedky. I slzička ukápla.
Také se dalo na začátku kritické hodiny omdlít, ale to už byl těžký kalibr na jedno použití ve vrcholné krizi a muselo se to umět.
Samozřejmě jsme kouřili, všichni, tedy skoro, na záchodech, kde jinde. Bylo to zakázané, ale tolerovalo se to. Nevím, jak profesoři mohli dělat, že nic, protože kdykoliv se otevřely dveře, vyvalil se dým jak z tehdejší fabríky. Jeden kreativní profesor prosadil skutečný zákaz kouření v budově školy a vyhnali nás ven. Nevypadalo to ovšem moc dobře, davy dýmajících studentů před vchodem, o nedopalcích, neboli vajglech nemluvě. Byl tedy vydán zákaz kouření před vchodem do budovy a my jsme se vrátili na záchody.
Občas se našel někdo, kdo míval záchvaty z nějakého potisku na tričku, což byl tehdy skutečný poklad, zvláště anglické nápisy byly nežádoucí. Nevím proč, angličtina se normálně vyučovala. Zřejmě nějaký ortodoxní soudruh, ten se našel vždy a všude. Nezbylo, než tričko na příslušnou hodinu obrátit naruby.
Křížky na krku byly také nežádoucí. Za trest jsem dostala slohovou práci na téma škodlivosti církví. Napsala jsem traktát o církvi, jako nositelce pokroku a vzdělanosti. Naštěstí mě nevyhodili, ale bylo to o fous.
Ve finále jsme socialistickým školstvím propluli tak nějak všichni, ale kromě vědomostí jsme získali i schopnost přežít skoro všechno a všechny. Možná jsme se chvíli kochali nadějí, že jednou budeme opravdu svobodní nejen politicky, ale i v obyčejném životě. Že blbci, znepříjemňující obyčejný život samovolně vymizí.
Nějak nemám ten pocit, stále na ně narážíme, stále má někdo urputnou potřebu někoho „vést“, kecat mu do života a nerespektovat druhý názor. Zřejmě je něco takového podstatou některých lidí a když získají kousek moci, snaží se stvořit alespoň malé peklíčko na zemi.
Bojovat s nimi? To by nikam nevedlo a člověk by nedělal nic jiného. Takže stále platí: „Dělej si, co chceš, ale dělej to potichu a nenápadně.“
Škola tedy byla i „školou života“ a přežití v lidské společnosti ve chvíli, kdy se jeví poněkud rozbitá.
