Článek
Zřejmě autorka věděla, že se nesetká s pochopením, když zavřela diskusi.
Nevím, jakým právem zdravé ženy, možná matky, vypracovala tenhle soud o nezodpovědné, umírající matce, která se rozhodla zemřít doma, v blízkosti své rodiny, svých dětí.
Přinejmenším zcela vynechala skutečnost, že partner měl v tomto rozhodování své slovo. Protože zmínila, že se o svou nemocnou ženu staral, bylo to i jeho rozhodnutí.
Je odvážné, nebo spíše nehorázné odsuzovat někoho na pokraji smrti, v jehož botách nechodím. Když jsem nezažila a neprožila tu hrůzu v okamžiku sdělení smrtelné diagnózy, vědomí, že tu po sobě zanechávám své male děti, zdaleka nepřipravené na život.
Díky podobným názorům poté předáváme ve společnosti strach, hrůzu a trauma ze smrti. Tím, že smrt zakryjeme neprůhledným závojem milosrdných lží, jen zvětšujeme strach z něčeho hrozivě tajemného a neznámého. V důsledku vlastního strachu vystavujeme své milované a poté i sami sebe umírání v nepříliš přátelském, duchovně sterilním prostředí nemocnic.
Dokud jsme zdraví, mnozí si ani nepřipouští vlastní smrtelnost, oznamují veřejně své soudy o jiných, kteří se se svou vlastní smrtí, nebo se smrtí blizkého museli vyrovnat a přistoupili k tomu se vší láskou a úctou.
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že společnost tuto možnost nabízí, existují mobilní hospice, které pomohou zajistit veškerou potřebnou péči doma, nejen technicky, ale také mohou zajistit psychologickou podporu pro pečující. Včetně dětí.
Děti dostaly čas se s odcházející matkou rozloučit, předpokládám, že všem byla poskytnuta nejen psychická podpora, ale také konkrétní rady, jak v které situaci postupovat co nejcitlivěji vůči dětem. Smrt byla nevyhnutelná, není (snad), možné dětem zatajit smrt matky.
Není to ani nijak neznámá a vyjímečná situace. Mnoho rodin dnes již volí tuto variantu doprovázení svých umírajících doma. Existuje mnoho zkušeností v tomto oboru, mnoho lidí pracovalo a stále pracuje na tom, aby to bylo možné.
Je pravda, že mnozí z nás vyrůstali ve společnosti, kde se všechno neradostné považovalo za odpudivé, kazící naše štěstí. Nemocní, umírající, lidé s postižením, byli nemilosrdně a nelidsky vytrženi ze svých domovů a odklizeni za vysokou, neprůhlednou zeď.
Zřejmě dodnes nese část společnosti přesvědčení, že to bylo správné. Nebyli jsme „obtěžováni“ nehezkými věcmi. Bylo to však nelidské, a nic, co je nelidské, nemůže být správné.
Dnes s lehkostí přijímáme ve společnosti všechny lidi se všemi typy postižení, aniž by to „normálním“ lidem připadalo zvláštní. Bohudíky, stalo se to normou, jsou to lidé, jako my všichni ostatní, a tak je přijímáme.
Stejně tak musíme přijmout i umírající. Patří k nám, stále jsou to naši blízcí milovaní, zjištěním smrtelné diagnózy se z nich přece nestanou bezcenné kusy, které někam odložíme, ať laskavě taktně umřou někde o samotě a svým umíráním neobtěžují.
Schovávat se za děti je nemravné. Děti s námi mohou sdílet bolest a smutek, jaký by mělo smysl odklidit umírající matku z jejich blízkosti? Nelze děti uchránit před všemi hrůzami života. Tak jako tak se budou muset vyrovnávat se smrtí matky. Budou ale s jistotou vědět, že je nikdy neopustila, až do poslední chvíle.
Nemohu si pomoci, ale když nám některé odsuzující myšlenky podobného druhu vrtají hlavou, je snad lepší mlčet, nebo si sednout na prsty.
