Článek
Mrtvý v zahradnictví, pod ozdobeným vánočním stromečkem. Tak zněla prvotní informace o vraždě. Ležel klidně, jen krvavá skvrna na hrudi vypovídala o zločinu. Našla ho prodavačka, když přišla otevřít a kontrolovala venkovní prostory okolo prodejního skleníku.
Obhlížím místo činu, nikde nic, žádná stopa po zápase, muselo to být rychlé, nebo ho sem někdo odložil už mrtvého? Proč? Má to nějakou spojitost?
Venku zakvílely brzdy, napadlo mě, že dorazil mladej, kdesi se zrovna coural, údajně za účelem získavání poznatků. To tak, ale nejsme hlídkaři, aby nás někdo posílal podle své libosti. Stejně nebylo do čeho dloubnout, než přistála tahle mrtvola.
Nebyl to mladej, byl to majitel zahradnictví, žádný zahradník, panáček v obleku a dlouhém, černém kabátě. Ještě hůlka a kloubouk chybí, napadlo mě. Přiřítil se, ego cákalo na všechny strany. Když viděl mrtvého, zabrzdil, div, že nepřepadl sám přes sebe.
„To je Voříšek, spolumajitel,“ hlesl a nápadně zkrotnul.
V patách za ním dorazil mladej, kupodivu tiše, málem jsem si nevšiml. Taky si stihl všimnout náhlého zkrotnutí zlého muže. Znali jsme tyhle devadesátkové podnikatele, pohrdali všemi a vším, včetně nás.
Tenhle tu stál a třepal se jak osika. Za tím bude víc, než jen lítost po parťákovi či kamarádovi. Za tím je strach. Za strachem budou jiné peníze, než výdělek ze zahradnictví.
Dorazil doktor, v patách za ním technici a co čert nechtěl, s vyšetřováky i sám velký okresní. No nazdar, jak se tohle dostalo tak rychle na barák?
Kývl jsem na mladého, ať si odvede majitele někam stranou a předběžně ho vyslechne. U ohledání nemusí být, později ho předvoláme k oficiálnímu výslechu. Ten první moment vyslechnutí svědka je často klíčový, zvlášť, když oběť znal. Později svědkové často zapomínají. Nebo „zapomínají“, co se jim nehodí.
Ne, že bych mladýmu nevěřil, byl dobrej, raději bych u toho byl, ale tuhle smečku tady bez dohledu nenechám. Něco tu nehraje, nelíbilo se mi to od chvíle, kdy dorazil majitel. Taky se mi nelíbil okresní, to není normální, ten do terénu nevylezl už léta. Jeho terénem byly kanceláře na vyšších místech, kde usilovně lezl do zadnic a taky spolky a kluby, co jich po městě bylo. Navazování vztahů s podnikateli tomu říkal. Nic víc jsem ani vědět nechtěl. Pro jistotu.
Doktor konstatoval smrt zastřelením, jedna střela, která zasáhla srdce. Smrt nastala v noci, někdy mezi půlnocí a třetí ráno, nezemřel na místě. Blíž po pitvě.
Technici taky moc slávy neposbírali, u sebe neměl vůbec nic. Jasné, někdo ho prošacoval, ale proč? Lupič by ho nechal ležet na místě. Navíc naše známé firmy by ho těžko střílely, ještě tak nůž, kdyby se cukal, ale pistole? Už vůbec by se nenamáhal ho odklidit, a zrovna sem. Tuhle verzi můžeme hned zapomenout.
Okresní si mě odtáhl stranou. Prej dejte si pozor, jsou to důležitý lidi. Tak to určitě, toho bych si nevšiml. Kolik asi může vydělat zahradnictví? Zřejmě toho bude víc a zřejmě to nebude úplně čistý. Mě ale zajímá vrah, ne tyhle jejich divný kšefty. Je otázka, jestli tyhle kšefty vedly k vraždě. Jenže známe to, není všechno, jak se zdá.
Taky ta střelba, mohl to být profík, nebo šťastná náhoda pro střelce, nebo taky nešťastná náhoda při nějaký pitomý hádce.
Tak, jako tak, čekala nás otravná práce s lidmi, kterým je lépe se vyhnout. Za normálních okolností, ale vražda normální okolnost není. Nu což, doby rady Vacátka skončily a my vlezem do jámy plný štírů v oblecích.
Všichni konečně vypadli a já jsem se procházel venkovníma uličkama zahradnictví, mezi vánočními stromky. Čas od času se stane, že vás někde něco nakopne. Taky jo. V rohu ležely pečlivě srolovaný plachty z nějakého filcu, jen jedna byla ledabyle smotaná a pohozená na vršku pečlivě složené pyramidy.
Mobily jsme ještě neměli, to bylo výsadou těch „lepších lidí“, takže jsem se vydal do kanceláře u skleníku. Mladej už se po mně sháněl, jestli může poslat majitele domů. Už vypadal líp, tak ať běží, teda spíš jede v tom svým černým medvědovi.
Zavolal jsem technikům, ať se někdo vrátí pro tu plachtu. Takovýho brblání a vrčení jsem v telefonu už dlouho neslyšel, ale technici jsou parta sama pro sebe, hlavně, ať udělají, co mají. Pro jistotu dřív, než dorazí pohřebáci, ti si taky rádi dávají na čas.
Stáhli jsme si hlídku, ať raději počkají u mrtvého. Areál byl sice oplocený a uzamčený, ale jeden nikdy neví. Když hlídka dorazila, všiml jsem si nadějeplnýho pohledu mladýho a pak zklamání. Bloncka to nebyla. Smůla, ale bylo mi jasný, jak to dopadne.
Prodavačka nám toho moc neřekla, prostě o něj málem zakopla. Zajímavý bylo jen to, že bylo normálně zamčeno. Nikde žádné poškození, ani na dveřích skleníku, ani na zadních vratech, kterými do areálu vjíždějí multikáry nebo dodávky se zbožím. Vrah si tedy odemkl a zase zamkl. Možná dokonce klíči mrtvého. Píšu si poznámky.
Instruujeme hlídku, že ještě dorazí technik pro plachtu, mají ho pustit dovnitř a pak ještě pohřebáky, ať se domluví s prodavačkou, aby je pustila dovnitř zadními vraty. Nebo ať jim půjčí klíč. Do té doby sem nesmí ani myš. Pak ať si dělají, co chtějí.
Vracíme se na barák, oznámení o vraždě manžela se pro tentokrát ujal další kolega, vlastně můj starý parťák, mladej tak nějak asistoval nám oběma, než se najde další parťák pro něj, ostatně, už byl připravený na samostatnou práci. Možná už je na čase vypustit ho do světa.
Udělali jsme předběžný plán, koho a kam se půjdeme zeptat, podle toho se pak rozhodneme, koho předvoláme k výslechu.
Ať si mladej někoho stáhne na stáž někde z obvodu a může vyrazit. My si se starým parťákem poradíme. Okresní přilít do kanclu a „Všechno, co chcete, dostanete, lidi, materiál, všechno, musíme to vyřešit.“
Nic moc jsme nepotřebovali, jen mladej nutně potřeboval bloncku. Vtipný bylo, že šéf hlídkový služby ji nechtěl pustit. Ne, že by byla nepostradatelná, ale protože ji nesnášel. Ne, že bych se mu divil, byla to vpodstatě příšera, ale už s námi jednou dělala a dobře. Mladej ji chce, tak ji bude mít. Zavolal jsem okresnímu. Za hodinu byla v kanclu, na sobě rozdrbaný džíny, dlouhý blond vlasy do culíku a na nohou příšerný žlutý tenisky s kožíškem. Taky červenou péřovku.
Uff. Seznámili jsme ji s případem.
„Lepší lidi, to abych se převlíkla,“ okomentovala situaci.
Poslal jsem ji s mladým, ať se převlékne, když chce, ale zdálo se, že ví, proč. Pak ať se podívají po rodině, co stihnou dnes do nějakého přijatelného času, zbytek zítra. Začnou manželkou.
„To mě takhle vytáhl můj vlastní šéf, lebedila jsem si s čajem u televize,“ ušklíbla se.
„No, zdá se, že intervence zabrala,“ okomentoval jsem situaci.
Mladej to neřešil, ten byl na vrcholu blaha. Konečně jsem je vykopl z kanclu, ještě pro jistotu s poučením, ze se občas mají ozvat, abych věděl, že žijou.
S Pecičkou jsme si uvařili kafe a prošli poznámky, vylustrovali majitele zahradnictví a udělali předběžný seznam lidí okolo firem, které vytěžíme nebo vyslechneme.
Když se mladej s blonckou vrátili, nestačil jsem zírat. Teda na bloncku. Vlasy ukázněně stočený do drdolu, na sobě černej kalhotovej kostýmek, dlouhej černej kabát, světle modrou halenku a světle modrou šálu, na nohách lodičky. Vypadala děsně důležitě. Ta teda umí zapadnout a vzpomněl jsem si na její ohoz, když s námi projížděla pankáčský doupata.
„Něco se mi nelíbí na tý manželce, já nevím, co. Něco mi tu nehraje.“
Tady toho nebude hrát víc, pomyslel jsem si. To už se bloncka vrhla k psacímu stroji. No jo, k psacímu stroji, to už dneska taky nikdo nezná. Drze si poslala mladýho výslovně pro „velkej hrnec kafe“. Přinesl ho v šálku na polívku.
„To je vono!“
Dala se do práce. Psala třemi, čtyřmi, někdy dokonce šesti prsty, ekonomku tedy vystudovanou nemá. Smolila to tam, jako většina policajtů, co se učila psát až v policejní škole, možná jenom rychlejc. Kupodivu se nijak nedrala rychle domů.
Zatím jsme nic moc neměli, Voříšek byl na nějaký tý sešlosti v kulturáku, kde se scházela místní podnikatelská smetánka, pak zmizel. S nikým se nějak zvlášť nebavil, jen popíjel, sem tam prohodil pár slov, žádná hádka. Propojení firem a spoluvlastnictví bylo sice poněkud záhadné a spletité, ale žádné děsy, že by někdo někoho okrádal, něco někam převáděl, nic, co by mohlo vést k vraždě.
Voříškovo auto se našlo zaparkovaný u kulturáku, čistý, jak slovo boží.
Konečně přišly výsledky expertiz. Smrt nastala okolo jedné po půlnoci, toxi negativní, nějaký alkohol. Zastřelen, ráže 9 mm, nalezená kulka poslána na expertizu. Nic moc, uvidíme, co kulka.
Zato plachta byla zajímavá. Dobrej čuch. Vlasy patřící zemřelému, další vlasy, dva další lidé a kočičí chlupy z dlouhosrsté kočky, krev oběti.
Takže je jasný, že ho zabalili do tý plachty a strčili do zahradnictví. Nějak ho tam museli dopravit, nejspíš autem, těžko ho vlekli přes město pěšky. To už vypadá na osobní záležitost. Možná rodinka?
Zbraň, Glock, registrovaná na mrtvého, může být vodítkem k rodině. Nebo taky ne, nikdo pistoli zatím nezmínil. Dokud zbraň nenajdeme, nic moc.
Tak znovu, manželka, bratr manželky, otec mrtvého, rodiče manželky, sestra mrtvého a ještě jednou si projdeme tu sešlost v baru, včetně ředitele kulturáku.
Tentokrát si beru bloncku osobně. Mladej se sice šklebí, ale mám svůj plán. Jdeme do kulturního domu. Je celý ověšený světýlky a cingrlaty, bliká to a svítí, přesto, že je bílej den. Je zavřeno. Zvoníme u zadního vchodu.
Vyleze vrátnej a na placku reaguje jak býk na červenej hadr.
„Sem vás nepustim, když nemáte povolení.“
Bloncka hbitě strčí nohu obutou v lodičce mezi dveře, které se dědula snaží přibouchnout před nosem a cedí mezi zuby s úděsným šklebem:
„Jestli mi zničíš botu, natluču ti podpatek do hlavy.“
Dědek se zřejmě lekne a zařve. Zezadu přiletí další z ostrahy.
„Co tady blbneš, to je kriminálka.“
Bejvalej policajt, známe se. Hodně policajtů v důchodu si takhle přivydělávalo. Dveře se konečně civilizovaně otevřou. Bloncka nasadí úsměv, pokyne hlavou jako královna a propluje dovnitř. Myslel jsem, že je vzteky bez sebe, ale ne, jen si hrála. Nemám rád takový ty startovací typy, většinou to nadělá víc škody, než užitku. Má bod.
U ředitele jsme nic nového nezjistili, že má Voříšek Glocka, věděl, ale něco takovýho tu mají všichni. Na gauči se rozvaloval pitbul, tak to asi nebude mít kočku. Bloncka v klidu usedla vedle psiska, aniž by jí vůbec na mysl přišlo bát se ho. Drbala ho a hladila.
„Nemáte kočku?“ zeptala se, když už jsme se zvedali k odchodu.
Ředitel se zasmál:
„Ne, to nemám, Saw by nesouhlasil. Možná se poptejte těch jeho dvounohých kočiček.“
Nic moc o nich neví, takoví kamarádi zase prý nebyli, ale Voříšek byl těmi svými avantýrami proslulý. Taky ho stály dost peněz.
„Možná proto byla manželka tak divná. Jenomže kočku jsem nikde neviděla.“
Tak ji znova předvoláme a pořádně ji vyslechneme, když ji trochu skřípnem…“
„To bych nedělala, přátelskej pokec bude lepší, je to žena, vy byste ji akorát tak vyděsili. Až to pustí, můžeme to sepsat, když už to bude venku. Jestli teda bude co.“
Za vdovou jsme pro jistotu vyrazili hned, někdy je lepší, když už člověk chytí nit, aby po ní šel hned. Chápající, vlídná bloncka vytáhla z manželky zajímavý věci, včetně toho, že byli skoro na mizině. To nás nezajímalo, ale poslední milenka už jo. Taky má alergii na kočky. Pistoli měl manžel vždycky u sebe.
Pomalu jsem přehodnocoval názor, že ženský k policii nepatří, občas se ten jejich přístup může hodit.
Teď už začínalo jít do tuhýho. Nebo možná svítat, ale chtělo to opatrnost.
Někdy, když toho moc nemáme v ruce, pomůže i náhoda. Místo od milenky se mladej s blonckou vrátili z výjezdu s podezřelým a s vražednou zbraní. Zaslechli ve vysílačce, že hlídka zastavila na kraji města bratra paní manželky. Neměl sice alibi na čas vraždy, ale to je málo na žádost o domovní prohlídku nebo prohlídku auta. Teď se ovšem dopustil přestupku, když vjel do zákazu vjezdu a ještě nadejchal.
Vyrazili na místo, hledali a našli. V kastlíku ve dveřích spolujezdce, zabalenej v hadru, si hověl Glock devítka a panáček neměl zbroják. Takže minimálně nedovolený ozbrojování a důvod k zadržení, než se potvrdí, že se jedná o vražednou zbraň.
Chvíli se pokoušel zatloukat, jenomže se chytil do vlastní sítě. Má alibi, prý byl s jednou ženou. Fór byl v tom, že to byla milenka Voříška. Byli prý spolu, no to asi jo, a oba v tom byli až po uši. Zbraň seděla, kočka se našla u milenky. Byla jen otázka času, kdo začne zpívat jako první. Ten, kdo nestřílel.
Zpívat začala ona. Randila s oběma, když dorazil bratr manželky neočekávaně dřív, načapal Voříška na odchodu. Porvali se a začali se přetahovat o pistoli. Vyhrál bráška, ale nebyl to náhodný výstřel, zastřelil ho, když už couval ke dveřím.
Mrtvolu pak rukou společnou a nerozdílnou zabalili do plachty, naložili do auta oběti a odvezli do zahradnictví, kde ji vyklopili pod stromeček. Auto pak pečlivě vyčistili, taky společně, a bráška ho zaparkoval před kulturákem.
Třiadvacátýho jsme měli hotovo i s administrativou. Těšil jsem se na klidný Vánoce s manželkou a rodinou. Když byl rozjetej případ, moc jsem toho obvykle nenaspal, po nocích jsem doháněl papírování.
Poslední společný kafe a:
„Mejkpísová, po Novým roce si napiš žádost o přeložení na kriminálku. Porušíš předpisy a přineseš to mně, ne svýmu šéfovi, jasný?“
„Jasný, pane kapitáne.“
