Článek
Tytam jsou doby, kdy člověka neustále někdo někam zval, neustále se někdo zval na návštěvu a nešlo dost dobře neustále odmítat. Obvykle bylo společenskou nutností „udržovat vztahy“ tímto osobním způsobem.
Dnes se okruh lidí, osobně se pravidelně setkávajících zúžil na lidi, kteří jsou nám blízcí, odpadly náhodné známosti a obyčejné „kafíčkování“.
Něco pravdy bude i na tom, že mladí lidé neradi zvedají telefony, více si dopisují, takže jsem se přistihla, že mládeži nevolám, ale píšu. Pravda, zpočátku mi to připadalo poněkud divné, přece je jednodušší zavolat, než se s něčím vypisovat.
Na druhou stranu, ne vždy se člověk trefí ve vhodnou dobu, to by zřejmě ale žádná doba nebyla vhodná, obvykle hovor nepřijmou, poté, když už zavolají, nejdříve za dvě hodiny, často není téma aktuální.
Takže ano, když se chci s dnešními mladými lidmi vůbec dorozumět, je dobré zvládnout „korespondenci“. Protože jsem introvert, mám pochopení, znám to, občas se mi také nechce s nikým komunikovat. Klidně si tedy s někým dopisuji hodiny, namísto toho, abychom zvládli komunikaci po telefonu za pár minut.
Na zprávu nemusím reagovat hned, ani neočekavám okamžitou zpětnou reakci, kdežto vytípnutý hovor je poněkud nepříjemná věc.
Samozřejmě jsem tohle omezené setkávání i nesetkavání a písemnou komunikaci zažila jako novinku v mém životě, nevyrostla jsem v tom a nebylo to pro mě samozřejmé. Za mého mládí byl občas problém i zatelefonovat, ani pevná linka nebyla samozřejmostí v domácnosti. Nezbývalo, než komunikovat osobně.
Pevnou linku nám zavedli v době, kdy už jsme si pořídili první mobil. Myslím, že jsme měli zažádáno 10 let. Využívali jsme telefonní budky a psali dopisy, pokud byl ten druhý příliš daleko. Když bylo třeba, při troše dobré organizace jsme zvládli telefonovat z budky do budky. Trochu to připomínalo telefonáty z amerických filmových věznic, ale když byl člověk zamilovaný, klidně k té budce šlapal kilometr pěšky i v dešti, nebo v chumelenici.
Dnešní možnosti komunikace umožňují vyhnout se setkávání, když se člověku nechce do společnosti a přesto zůstat v kontaktu. Dokonce není potřeba s nikým ani mluvit. Když nechci mluvit, což se mi jako introvertovi stává, vždycky mohu napsat a podle reakce dál komunikovat, nebo naopak se tiše stáhnout.
Rozhodně tím nijak netrpím, spíše naopak, pro mě je to velice příjemný pokrok. Především se nekonají žádné „přepadovky“, ani nečekané akce, kterým se nešlo dost dobře vyhnout, je mnohem snadnější se rozhodnout, jestli se zrovna cítím na to se s někým setkat, nebo jít do společnosti.
Jen si občas říkám, jestli je to ideální pro všechny. Jsou lidé, kteří stále potřebují komunikovat s „živými“ lidmi. Ti, kdo pracují, či chodí do školy, asi nebudou mít problém tuto potřebu uspokojit, ale nemocní a staří lidé často zůstávají osamělí. Společnost dokonce zachází občas tak daleko, že odsuzuje jakýkoliv náhodný pokus o konverzaci jako přinejmenším otravný, nebo dokonce obtěžující.
Nejvíc tím trpí osamělí senioři. Někdy dokonce nestačí je odbýt, ještě navíc o tom musí být sepsán hanlivý elaborát o otravných seniorech.
Jsem sice introvert a nemusím si nutně povídat s lidmi, není-li vhodná příležitost, ale prohodit s někým pár slov přece nemůže být až tak hrozný problém. Dokonce se najdou i jedinci, kteří to označí za „nenormální“.
Možná by stálo za to čas od času se ve škole věnovat lekcím nezávazné konverzace. Mně také nebaví „hovory o počasí“ a spousta dalších témat, ale prohodit s někým pár slov je mimo jiné obyčejná zdvořilost.
Škoda, že na to občas zapomínáme. Možná je to ten nejlepší způsob, jak prolomit ledy nejen mezi generacemi, ale mezi lidmi obecně.
