Článek
Paní zřejmě „nadzvedlo“, že tehdy se chodilo do důchodu, dle ní v 57 letech. Pro upřesnění, ženy chodily dříve, podle počtu dětí, muži chodili do důchodu v 60 letech. Tady nebudu nic rozporovat, ostatně, neustálé odsouvání odchodu do důchodu jsem si dovolila řádně zkritizovat v jiném článku.
Dovolila jsem si ovšem rovněž zmínit, že soudruzi se příliš nemazlili s těmi, kteří byli umistěni v různých ústavech, ať už to byly domovy důchodců, kdy slovo domov bylo spíše výsměchem, různé ústavy pro postižené, obzvláště pro osoby s mentálním postižením. Dokonce ani obyčejné nemocnice nebyly přátelské a vůči dětem dokonce tyranské.
Typický domov důchodců byl nejčastěji umístěn v nějakém nevyužitém zámečku, takřka mimo civilizaci, staří lidé tu měli režim vycházek, návštěv, poledního klidu i večerky. Pokoje byly zásadně vícelůžkové, koupelny i toalety společné. Soukromí tedy vůbec žádné. To lze jen ztěží nazývat domovem.
I dnes se stává, že některé domy pro seniory neposkytují odpovidající péči, většina z nás jistě zaregistrovala „případ Slunečnice“, kdy chování k seniorům bylo hrubé a za hranou zákona. Je tu ovšem jedno velké ALE, kterým je možnost takovou situaci řešit, zveřejnit, dokonce vyšetřovat a postavit před soud. V době, kdy tu vládli komunisté, byly podobné excesy a nedůstojné chování k pacientům, či svěřencům spíše normou. Ohradit se klient, či rodina mohli tak možná „na lampárně“.
Děti, které se narodily s postižením, končily v ústavech takřka bez pardonu. Už personál porodnice nevybíravě tlačil na matky, aby dítě odložily. Pokud některá vytrvala, nikdo ji ničím nepodpořil a tlak na odložení dítěte byl vytrvalý, zejména od dětských lékařů, ale i pro okolí, včetně vlastní rodiny byla péče o postižené dítě něco „nepřirozeného“. Tyto děti obvykle brzy umíraly, nebyla jim věnována téměř žádná péče v oblasti jejich rozvoje. Většina byla, často i uměle, za pomoci léků, udržována ve stavu „ležáků“, to vyžadovalo minimum péče.
Dokonce byly zakázány návštěvy dětí v nemocnici, prý děti rozrušovaly. Často rodič nevěděl, nebo jen velmi málo o průběhu léčby, či předpokládané délce hospitalizace.
Všeobecně se očekávalo, že vážněji postižení se nebudou potulovat po ulicích a kazit obrázek šťastného socialismu.
Mám dost kritických připomínek k soucasné vládě a měla jsem je ke všem vládám,počínaje vládou pod vedením Václava Klause. Do té doby jsme se všivhni zřejmě opájeli získanou svobodou a tak trochu neviděli, co se ve skutečnosti děje.
To ovšem neznamená, že budu chválit socialismus a velebit vedení společnosti KSČ. Pravě tato doba vlády komunistů byla neobyčejně krutá nejen k politickým odpůrcům, ale také ke slabým členům společnosti.
Kromě kasárenského režimu v domovech důchodců, či ústavech pro postižené, které zbavily rodinu „zátěže“, nikoliv ovšem z lásky k bližnímu, ale aby se nikdo „nepovaloval“ doma, nenabízel tehdejší režim žádnou pomoc a pokud ano, rodinám postižených to nikdo neřekl, o to vice čelily tyto rodiny vnějšímu tlaku na odlození nemocného, starého, nebo postiženého člena do péče instituce.
Nebylo prakticky možné zemřít doma ve společnosti blízkých, protože nebylo možné zajistit potřebné zázemí, či péči zdravotníků. Nikdo nebyl ochoten vyjít v tomto ohledu vstříc. Mám osobní srovnání. Dědečka odvezli do nemocnice, nesměli jsme ho ani navštívit, za několik dní přišel telegram o úmrtí.
O matku jsem se s pomocí mobilního hospice mohla postarat doma. Zajistili oxygenerátor, každý den dorazila zdravotní sestra a provedla kvalifikované zdravotnické úkony, ostatní péči jsem zvládla.
Především, na rozdíl od dneška prakticky nebylo možné kontrolovat průběh péče, nebo léčení. Toho bohužel snadno mohli zneužít pracovníci těchto institucí a docházelo k týrání svěřenců, nebo pacientů.
Institucionalizace byla vlastně všudypřítomná a prakticky nebylo možné se jí vyhnout, protože alternativy fakticky neexistovaly. Pečovat o blízké sice nebylo zakazané, ale tlak na umístění lidí, vyžadujících větší péči, byl skutečně velký a pokud už se někdo k tomuto kroku odhodlal, skutečně trpěla celá rodina. Příspěvky na péči teměř neexistovaly, nebyla žádná pomoc zvenčí, nebylo možné zajistit potřebné pomůcky.
Mám v paměti příběhy hrůzy, když po roce 89 vstoupili do těchto institucí nově jmenovaní ředitelé a s nimi i nový personál. Jen velmi tězce se prosazovaly moderní přístupy v péči, prosté otevřeni dveří, nyní už klientům, aby se mohli svobodněji pohybovat, byl problém. Stejně tak byl problém otevřít vstup směrem dovnitř, rodinám.
Jistě, ještě dnes čas od času můžeme potkat pozůstatky tohoto smýšlení, nebo nově se můžeme setkat se zanedbáním péče v důsledku honby za penězi, ale už existují opravné prostředky, je možnost, tyto případy zveřejnit, či blízkého přemístit jinam.
Jsem kritická k tomu, co se děje dnes, ale rozhodně nehodlám podlehnout iluzi, jak za komunistů bylo dobře. To už si spíš myslím, že komu bylo opravdu dobře, nemá se úplně čím chlubit. Mnohem pravděpodobněji jsme už zapomněli, nebo někteří dokázali žít se zavřenýma očima.
Pro jistotu jsem i něco o tomto tématu vyhledala, byť ztrátou paměti opravdu netrpím, vzpomínky mohou být zkreslené, ale moje paměť a tedy i příběhy znalých zdravotníků, či rodin, pečujících o dítě s mentálním postižením, nebo těch, které musely dítě skutečně odložit do ústavu a dokonce se ho pod tlakem vzdát, nelhaly.
Zdroje:
https://autismport.cz/o-autistickem-spektru/detail/vzpominky-h-kulasove-zeny-ktera-za-komunismu-vsem-a-vsemu-navzdory-vychovala-syna-s-pas
https://www.hatefree.cz/clanky/slavko-sevcik
https://dodo.is.cuni.cz/handle/20.500.11956/188078?show=full
https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy-pametniku/stari-lide-me-prosili-at-nevolam-lekare-chteli-umrit-doma-rika-pecovatelka?fbclid=IwAR3UVtRuWIuYjfUOix3dxOlNE4X5ltwBSNbzizfLN_WiGtaxYN7MJ6so_iI
