Článek
Účelem bylo připomenout, že čas od času je nutné myslet i na obyčejné věci obyčejných lidí, chtějí-li politici pochopit realitu obyčejného života. Pokud žijí a pracují v neprostupné bublině, odrazí se to na kvalitě obyčejného života obyčejných lidí.
Socialismus však nebyl idylický a za určité jistoty jsme platili vysokou cenu a cena za to, aby se udržel po dlouhá desetiletí, byla vlastně nevyčíslitelná. Životy obětí už totiž nikdo nevrátí a ztracená léta v komunistických kriminálech také ne.
Tím se ale do hloubky zabývali a zabývají historici, jde o oběti politických procesů, obzvláště v padesátých letech. První, na koho si všichni vzpomenou, bude jistě Milada Horáková. Co mně osobně však děsí nejvíc, jsou bezejmenné dětské oběti matek, které byly nuceny porodit své děti ve vězení. Dospělí měli možnost volby, ale tyto děti? To neomlouvá nic a o dozorcích a zdravotnících, kteří se toho účastnili, se nikdy nemluvilo, nepsalo a nebyli souzeni.
Stejně tak se neochotně mluví o dětech odpůrců režimu, které byly uneseny a umístěny do „správných“ rodin, nebo do dětských domovů, aby rodiče mohli být vydíráni. Myslím, že tomu nebyla věnována dostatečná pozornost v době, kdy ještě byla šance alespoň odhalit pravdu, když už ne odstranit křivdy.
Nesmíme zapomenout na srpen 1968, kdy jsme byli „osvobozeni“ sovětskými vojsky. Sověti se tu usídlili na dlouhá léta, a nejen čas osvobozování, ale i další léta jejich působení mělo mnoho obětí na lidských životech.
Nestýská se mi ani po časech, které jsem sama zažila a které se navenek mohou jevit takřka jako idylické, protože politické procesy už nekončily trestem smrti či dlouhými lety tvrdého žaláře. Ne, že by se stále nezavírali nepohodlní.
Stále se kádrovalo, což mimo jiné omezovalo přístup ke vzdělání mladým lidem, pocházejícím z rodin, kteří se nějakým způsobem znelíbili režimu.
Mnoho lidí nesmělo vykonavat profesi, pro kterou měli vzdělání, končili u podřadných prací pro své politické přesvědčení.
Matky byly na jedné straně oslavovány, na druhé straně bylo považováno za samozřejmost, že zastanou svou práci, druhou směnu v domácnosti i výchovu a veškerou péči o dítě. Mateřská dovolená trvala nejvýše rok, a to až v pozdějších letech socialismu. Matky tak vláčely kojence a batolata ranní tmou do jeslí, aby se včas dostaly ráno do práce, obvykle na šestou hodinu ranní.
Způsob, jakým se přistupovalo ke zdraví, či spíše k nemoci občanů, a především k dětem, byl tristní. Lékaři se nesmělo odporovat, práce především a mnoho lékařů bez rozpaků posílalo lidi do práce i s vážným onemocněním. Často dokonce poslali dítě raději do nemocnice, jen aby nemuseli matce vystavit OČR. Tehdy se říkalo „paragraf“.
Výběr lékaře či konzultace s jiným lékařem bylo něco nemožného.
Návštěvy dětí v nemocnici byly striktně zakázány, protože se utkvěle tradovalo, že by návštěvy rodičů děti rozrušovaly, což by neprospívalo léčbě. V nemocnici vládl doslova kasárenský režim, včetně porodnic, kam návštěvy nesměly vůbec.
Pravda, lidé byli prakticky ušetřeni závisti, všichni měli tak nějak stejně málo. Stejné byty, stejné sedací soupravy, stejné nábytkové stěny, oblečení otravně podobné, protože výběr byl omezený. Kdo měl víc, obvykle to pečlivě skrýval.
Mladí lidé z rodin, kde se vyskytl nějaký závadový jev, měli ztížený přístup ke vzdělání. Mohli to být jen emigrující příbuzní, nevhodné postoje rodičů vůči socialistickému zřízení a mnoho lidí vstupovalo do KSČ, ne proto, že by souzněli s režimem, ale proto, aby usnadnili svým dětem přístup ke vzdělání.
Školství bylo zaměřeno na výchovu občana, který bude loajální k socialistickému režimu, také ale k Sovětskému svazu a právě na spojení se Sovětským svazem byl kladen až extrémní důraz. Také se nevyplatilo zaostávat v povinné ruštině. Výuka byla centralizovaná a pod kontrolou KSČ. Kázeň byla vyžadována až nepřiměřeně a nějaká facka od učitele se také neřešila.
Marx a Lenin byli všudypřítomní a „se Sovětským svazem na věčné časy“ také. Rudé nástěnky visely všude, ve třídách i na chodbách.
S některými věcmi, které sice nebyly tak zásadní, ale spíše otravné, jsme se vyrovnávali docela pracně. Vběhnout do obchodu a nakoupit všechno potřebné k přípravě večeře? Prakticky nemožné, člověk tady koupil špagety, jinde rajčatový protlak a ještě jinde sýr. Maso? Tak to byla položka sama o sobě. Říkávali jsme po návštěvě řeznictví „měli tam akorát mouchy“. Těch tam bývalo opravdu dost. Maso, pokud bylo, bylo podřadné kvality. Tučné, samá flaksa či občas „dostihová kráva“. S masem se totiž vydatně kšeftovalo. Sehnat kuřecí? Utopie.
Stejně tak se zeleninou, běžný obrázek obchodu „Ovoce, zelenina“ byly špinavé brambory a pár scvrklých jablek, také kubánské pomeranče, které nešly oloupat. Čas od času něco atraktivního, například banány nebo mandarinky a fronta jako na koncert atraktivní rockové skupiny. Na většinu se stejně nedostalo. Se zeleninou se taktéž kšeftovalo, být zelinářem bylo velice výnosné povolání. Zamenalo peníze, známosti i protekci. Včetně té k přijetí dětí na jakoukoliv školu.
Nedostupné byly některé léky či drogerie, občas chyběl toaletní papír či vložky.
Stejný problém byl se službami. Sehnat řemeslníka oficiální cestou bylo prakticky nemožné, hodně se tzv. melouchařilo, tedy pracovalo „na černo“, a to za nemalé peníze. Kadeřnice sice byly, ale jely podle jednoho modelu, zvaného „květák“. Nic jiného zřejmě neuměly, nebo nebyly ochotné udělat. Možná prkotina, ale mám z toho hrůzu dodnes.
Telefon? Někteří dokonce čekali desetiletí na zavedení pevné linky. Zřejmě aby soudruzi stíhali odposlouchávat. Chrastění v telefonu bylo varováním.
Kultura? Všechno atraktivní a zajímavé bylo zakázáno, protože to představovalo prohnilou západní kulturu. Někteří umělci měli zakázáno vystupovat z politických důvodů. Snad nejznámější je jméno Marty Kubišové. Někteří emigrovali a pořady, kde účinkovali, se nesměly vysílat, nebo byli vymazáni z některých projektů.
Soudruzi se dokonce neostýchali zmlátit a zavřít mladé lidi, kteří se chtěli zúčastnit některých zakázaných koncertů.
Je však nutné si uvědomit, že všechna ta omezení se netýkala všech a za všech okolností, že po většinu času se žil obyčejný život, jak se dalo. Nemá tedy smysl ani odsuzovat, ani schovávat kamsi do ústraní všechny vzpomínky na tuto dobu.
Někteří naopak mohli být velmi spokojení. Ti zmínění zelináři, někteří řemeslníci a samozřejmě komunističtí funkcionáři. Všude vládly úplatky a protekce. V nemocnicích, v autoservisu, ve škole, v obchodě.
Co naopak smysl má, vypořádávat se s tím, co tíží lidi dnes, protože nalhávat si, jak blaze si tu všichni žijeme, nemá smysl.
Ne, nestýská se mi, ale klidně budu dál rýpat do nehezkých věcí dnešních časů, které část lidí tíží. Nebudu zticha a nepůjdu s hlavním proudem jen proto, že je to tak snadné. To ostatně bylo snadné i tehdy, a tím víc je třeba dát najevo, že nejen můžeme, ale chceme být skutečně svobodní ve svých názorech a postojích. Politických i společenských.
Zdroje:
https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/urady-proveri-umrti-deti-politickych-vezenkyn-z-50-let_345936.html?showTab=diskutovane#gsc.tab=0
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Milada_Hor%C3%A1kov%C3%A1
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Invaze_vojsk_Var%C5%A1avsk%C3%A9_smlouvy_do_%C4%8Ceskoslovenska
https://plus.rozhlas.cz/bylo-zdravotnictvi-za-socialismu-bezplatne-lide-doplaceli-na-postupny-kolaps-6510062
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/skolstvi-v-socialismu-socialisticke-skola-zaklad-rezimu-1989-komunismus.A190831_498849_domaci_brzy
https://www.stoplusjednicka.cz/s-konzumem-na-vecne-casy-jak-vypadaly-obchody-za-socialismu-co-v-nich-bylo-k-dostani
https://www.forum24.cz/jak-komuniste-decimovali-kulturu-od-hrabala-k-mertovi
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Marta_Kubi%C5%A1ov%C3%A1
https://www.mistapametinaroda.cz/?id=405
