Článek
Potíž je, že doba socialismu jaksi není „středověk“, ještě stále existují pamětníci a v jejich paměti je i o něco starší, generační historie, kterou znají z vyprávění předků, takže je těžké je oblbnout.
Samozřejmě musíme připustit jisté ovlivnění idylickým časem dětství a mládí a rozhodně nelze pravdivě tvrdit, že to byla kdo ví, jaká selanka. Zádrhel je v tom, že různé smyšlenky o hrůzách života za socialismu, stejně jako snaha uměle vyrobit senzaci z celkem běžných věcí, které byly spíše dobové, než socialistické, nejen že vyvolává posměch, ale zakrývá skutečné hrůzy komunistického režimu.
Potom lze stejně jednoduchým způsobem podobné články zneužít k podobné propagandě druhé strany. Všemu zlu se lze vysmát, označit ho za výmysl a lež.
Obyčejný život se dal žít celkem pohodlně a to, co dnes mnohým citelně chybí, je pocit jistoty. Jistá práce, jisté bydlení, jistý příjem a mnohdy se při tom člověk nepředřel
Mělo to své stinné stránky, sehnat bydlení, obvykle nájemní, nebylo do určité doby úplně jednoduché. Později se začalo mohutně stavět, samozřejmě paneláky, či králíkárny. Bydlení tedy začalo být snadno dostupné, byty byly a byly cenově dostupné, nájemné bylo relativně nízké a především jisté.
Momentálně se společnost nachází ve fázi, kdy se bydlení znovu stává nedostupným a tato situace rozhodně nikomu politické body nepřidává. Takže „komunisti alespoň stavěli“, ke vší ostudě politické reprezentace začíná platit. Nemá smysl se dohadovat, jestli je jistota bydlení právem, nebo „jen“ potřebou, tato potřeba je velmi silná, zvlaště v okamžiku, kdy začne mladý člověk uvažovat o rodině. To je jeden z bodů, nad kterým by se politici měli důkladně zamyslet a vymyslet funkční reformu dostupného bydlení, které prestává být dostupným už i pro střední třídu a řeč se nevede o vlastním, ale o důstojném, dosažitelném a dlouhodobém bydlení.
Byli jsme mladí a samozřejmě jsme žili s pocitem, že nám patří, nebo co nevidět bude patřit svět. Nosili jsme rifle a trička s nápisy, minisukně a trička, či šatičky s ramínky a smáli se tetkám v šatových zástěrách a holínkách, či jiných škrpálech. Pravda, občas na to brblali soudruzi, tedy spíše některé soudružky a dožadovali se zákazu. Nejčastěji však brblala starší generace v rodině. Tam panovala jakási autocenzura a ano, oni se opravdu báli jakkoliv vynikat a vyčnívat.
Některé činnosti byly opravdu zakázány, zvláště se to týkalo kultury, obzvlášť té západní, či umělců, kteří emigrovali. Takže jsme konspirativně místo školy, kdy jsme se hodili marod, poslouchali Karla Kryla, nebo KISS a spoustu dalšího na starých, stokrát přehraných páskách kotoučových magnetofonů. Dnes by to asi byla pěkná otrava.
Také jsme se uměli již v mladistvém věku slušně opít, nenalévání mladistvým byl spíš formální zákaz a nedělala se z toho společenská aféra. Když už, vyřídili si to s námi rodiče, rozhodně se k tomu nevolala policie, či sociálka.
Jen jednou jsme to trochu přepískli a nasadili kýbl na hlavu soudruha Gottwalda. Tedy na jeho sochu, pochopitelně. To se dost vážně vyšetřovalo a opravdu jsme měli strach. Minimálně by nás vyloučili ze školy a výslech by také nebyl nic příjemného. Nevím, kdo tam toho Gottwalda zapomněl, jinde se jeho sochy odstraňovaly už za socialismu. Prostě tam byl a provokoval. Komunisty jako stranu a vládu jsme svorně nenáviděli.
Také jsme dobře věděli, co se nesmí dělat a říkat. Prchali jsme z prvomájových průvodů ještě před tribunou i když nás soudružky profesorky zaříkaly, ať kolem té tribuny alespoň projdeme.Kam jsme utíkali? Do rozkvetlých sadů za láskou. Často se tak zadařilo, že dívka otěhotněla. Jistě, často se to řešilo potratem, který se později obešel i bez komise, která ho schvalovala. Pak tu ovšem byla druhá varianta, kdy soud mohl povolit sňatek již od 16 let a dítě se mohlo narodit do úplné rodiny. Pravda, svobodná matka byla trochu podezřelá, ale nebyla to zase žádná velká společenská aféra a na dítě to nemělo nepříznivý vliv. VLastně mnohá manželství začínala tím, že dívka otěhotněla.
Také co jiného v té době dělat, čím jiným, než rodinou zaplnit život. Cestováni bylo omezené na spřátelené socialistické státy a tam se dalo obvykle bez potíží cestovat i s dětmi. Do západní, kapitalistické ciziny člověk potřeboval výjezdní doložku, případně i devizový příslib, obojí bylo dost obtížné získat, protože toho často využil někdo k emigraci.Rodiny, ze kterých někdo emigroval na západ, neměly prakticky šanci ho dostat. Takže možná není divu, že je někdo naštvaný, že tenkrát nesměl a dnes na to nemá
Studium na vysoké škole také bylo omezené, pro většinu profesí, kde je dnes vysoká škola vyžadována, stačilo střední vzdělání s maturitou a pokud v rodině existoval politický škraloup, nebyla šance se na vysokou školu dostat. Někdy mohl být problém i se střední školou, ale existovali ředitelé, kteří byli ochotní to risknout a mizerný posudek přehlédnout.
Můj otec byl totiž pravicový oportunista a neměl rád Sovětský svaz. Jak se to soudruzi dozvěděli, ví jen oni sami, protože většinu spisů stihli v době převratové zničit. Samozřejmě ho vyhodili od SNB, byl kriminalista, zabýval se násilnou trestnou činností.
Nežilo se v tom úplně snadno, ale soudruzi naštěstí příliš chytrostí neoplývali, protože si na důležitá místa dosadili zasloužilé straníky, namísto odborníků, takže toho lidé různě využívali. Co se dalo, se obešlo, co se nesmělo, o tom se mlčelo a politicky se zbytečně neprovokovalo.
Lidé si o své vůli takřka udělali čtyřdenní pracovní týden, kdy masově v pátek prchali před koncem pracovní doby a odjížděli na chaty a chalupy. Takže dokonce i luxus dopravní zácpy a kolon jsme si stihli užít. To se hodí i dnes.
Se zbožím bývala občas potíž, většina věcí se nekupovala, ale sháněla a obchod občas připomínal pohádku o slepičce a kohoutkovi, směňovalo se všechno možné, podle toho, k čemu měl kdo přístup. Zboží se samozřejmě muselo zaplatit a k tomu přidat nějakou cennost. Takovým pokladem byla barevná televize, kolo Favorit, ale i obyčejná čočka.
Na druhou stranu, lidé byli velice kreativní. Při nedostatku toaletního papíru se nepříklad rychle rozkřiklo, že nejjemnější papír má Rudé právo, což byly noviny, vlajková loď stranického tisku. Soudruzi zuřili, ale jediné, co s tím mohli dělat, bylo rychle dohnat výrobu toaletního papíru.
Také jednu dobu nebyly menstruační vložky. Žádné, ani ty odporné nelepivé se síťkou. Fuj, to byl vážně hnus. To by ovšem nebyla moje máti, kdyby si s tím neporadila, prostě ušila látkové. Později se z toho stal ekologický hit. Máti tenhle nápad měla od své matky, jako dědictví z války a zároveň byla průkopnicí. Tehdy ovšem jaksi nemohla zbohatnout na svém geniálním nápadu, to by ji vážně mohli zavřít.
Hojně se tzv. melouchařilo, mimo povinné zaměstnání se sjednávala placená sousedská výpomoc, někteří takto dokázali přijít ke slušným penězům, ale bylo to riskantní.
K riflím se dalo přijít jedině v Tuzexu, to člověk musel velice nevýhodně směnit koruny za tuzexové poukázky - bony. Bony se daly získat oficiálně jedině směnou za devizy - západní měnu a ta musela být získána oficiálně. Obchodu nelegálního samozřejmě, se ujali veksláci. Kdo neví, může se podívat na film Bony a klid, který celkem realisticky zobrazuje tuto část světa.
Zobrazuje i zádrhele se zákonnou povinností pracovat, ovšem i to se dalo obejít, například získaním invalidního důchodu.
Co se obejít nedalo, nebo jen velmi obtížně a spíše ojediněle, byla povinná základní vojenská služba. Tehdy se považovalo dokonce za ostudu, nezúčastnit se toho. Není divu, že mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když vidím, že o tom je některý z politiků schopný vážně uvažovat i dnes.
Zvlášť při systému dnešního vedení války. Na zástup vojaků i s technikou se hodí pár dronů a je po bitvě. Vážně někdo chce povinně posílat lidi na jatka?
Jo, taky jsme chodili s plynovými maskami a volali po míru. Tak to není úplně dobrý nápad. Tu obranu země budeme muset vážně vymyslet jinak. Z toho by se jistě radoval přesně ten sbor, proti kterému dnes články, které jsem v úvodu zmínila, bojují. Mimo vojenského výcviku totiž vojenská služba sloužila k posilování hodnot, o které není moc co stát, ale kterým se armáda nemůže vyhnout, protože ti lidé mají zabíjet jiné lidi, je tedy potřeba potlačit v nich lidskost a soucit.
Zdravotnictví bylo do určité míry místy až zrůdné, chyby se umně zastíraly, ale především člověk neměl volbu, jiný lékař, nebo jiné zdravotnické zařízení bylo nedostupné. Také úplatky nebyly ničím vyjímečným. Dnes to vypadá, že politici chtějí úplatky přesunout do formálně správné roviny zavedením nadstandardní péče. Prý to mají všude, nicméně to, že to mají všude, myšleno v jiných státech, nemusí nutně znamenat, že je to správné. Pro mnoho lidí je to oprávněně něco, co vyvoláva strach.
Měli jsme více času na rodinu a pro sebe. Pracovní doba byla dána a přesčasy se příliš nepěstovaly. Začínalo se brzy ráno, už v šest, ale člověk přišel ve dvě domů a mohl si hodit nohy na stůl, nebo se věnovat zábavě.
Nebyl internet, takže jsme si našli jinou zábavu, hodně se četlo. V televizi nic moc nebylo, nevím, jak kdo, ale já mám i s těmi desítkami programů pořád pocit, že tam nic moc není. Na atraktivní film se člověk mohl těšit klidně celý týden a pak si k té televizi vážně musel sednout. To se obvykle sešla celá rodina v jednom vesmíru.
Protože nebylo moc atraktivního zboží ve sféře oděvů, hodně se šilo, pletlo, háčkovalo a toto umění se předavalo z matky na dceru. Bohuzel byl tento řetěz přerušen a protože tyto ruční práce se opět vrací na výsluní, musí dnes ti, kdo se chtějí tomuto zájmu věnovat, vyhledávat rady a pomoc na YouTube.
To je panečku vynález, podle návodů tam položíte podlahu, klidně postavíte dům, opravíte něco v autě, upletete svetr a ochočíte andulku. Tak to jsme vážně neměli, ale to asi nebudeme svádět na komunisty. Běhali jsme do knihovny, kde jsme si půjčovali odborné knihy. Ty byly precizně zpracované.
Problém byl s beletrií, ta podléhala cenzuře, někteří autoři byli přímo zakázáni, jiní se jednoduše nevydávali a knih vycházelo málo a to jednou týdně, ve čtvrtek, kdy se stály fronty v knihkupectví. Vydání něčeho takového, jako je Harry Potter bylo takřka nemyslitelné, úkolem knih nebylo bavit, ale vzdělávat a především posilovat tu správnou, komunistickou ideologii.
Takže ne, nestrádali jsme a netrpěli den za dnem, každý den. Dalo by se říct, že jsme v tom uměli chodit, kličkovat a číst mezi řádky. Svoboda tisku a projevu neexistovala, ale lidé vždy věděli, jak si říct potřebné a především komu to říct.
Soudruzi prohráli svou válku v okamžiku, kdy doslova trávili naše děti sajrajtem z dolů, chemiček a dalších továren kdesi na severu Čech. Tam se zrodila revoluce, která vedla k pádu komunistické strany a vlády.
Vývoj jde kupředu, máme moderní technologie, dbáme na životní prostředí, ale také máme nezaměstnané, pracujicí chudé, bezdomovce a další nepříliš příznivá témata, se kterými je třeba pracovat, nikoliv si nalhávat, že neexistují a žádat povinné nadšení jen proto, že žijeme v nějaké době.
Socialismus prostě byl, žili jsme v něm. Nevím, jak dějiny nazvou dnešní dobu, ale žijeme v ní a má své problémy a chyby, které někteří nemohou přehlížet, protože jim ubližují.
Mnohem raději oslavím 17. listopad než velký rudý říjen 7. listopadu, ale neznamená to, že jsem zapomněla, ani že nekriticky zavřu oči. Beru jako pozitivum, že kritizovat se smí.
Zdroje:
Zdroj: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/komunisticky-rezim-se-zacal-drolit-v-teplicich-ekologicke-demonstrace-ukazaly-ze-se-lide-uz-neboji-57490
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-nova-vlada-mus-prioritne-resit-byty-273057
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-misto-darecku-vyssi-poplatky-a-debata-o-nadstandardech-vlada-pred-volbami-riskuje-mini-experti-40514930?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sbrowser#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sbrowser.box
