Článek
Marcela a Iveta z gymplu, krasavice. V Americe by jistě byly roztleskávačkami, královnami plesů a jiných aktivit, které se pochopitelně v socialistickém Československu nekonaly.
Nesly se hrdě starobylými chodbami budovy gymnázia a shlížely z výše své vyjímečnosti na nás, obyčejné smrtelnice. Tak trochu jsme jim záviděly, proč to nepřiznat.
Kluci neměli šanci, aby také ano, neexistovali kapitáni školních sportovních týmů a bohatí rodiče. Pokud někdo takový byl, pečlivě to tajil.
Existovali však pánové hodní jejich pozornosti. Pohybovali se v šedé zóně socialistické ekonomiky a kšeftovali se vším, čeho byl nedostatek. Nedostatek atraktivního zboží, bytů k pronájmu i řemeslníků poskytoval široké pole působnosti. Také valuty a bony byly významným předmětem k tehdy nelegálním obchodům. Kdo by neznal veksláky, že?
Tihle atraktivní pánové nebyli řadoví kšefťáci, ti znali správné lidi, věděli, koho s kým propojit a který soudruh případně pomůže z bryndy. Dokonce nebyli ani příliš nápadní, své bohatství příliš nevystavovali na odiv a pokud ano, vždy měli po ruce „tetičku ze západního Německa“, která se tam legálně a bohatě provdala a poslala Mercedes.
Tito pánové používali své vily, víkendová sídla i dívky jako vábničku pro další vhodné lidi, se kterými bylo výhodné spolupracovat, pořádali také okázalé večírky, na kterých tekl vzácný a drahý alkohol proudem a podávaly se vybrané lahůdky. To vše v době, kdy sehnat obyčejnou šunku nebo uherák byl nadlidský úkol.
Obvykle měli manželku i děti, nu, svobodný, bezdětný čtyřicátník byl v té době automaticky podezřelý. Rodiny však tito pánové drželi stranou od svých kšeftů. Příliš okázalá manželka by mohla být nebezpečná, protože by vzbudila příliš pozornosti. Všichni si o tom šeptali, ale nikdo nevěděl nic určitého a především nikdo nevěděl, kam až nitky vedou.
Krásná mladá dívka byla něco jiného, všichni přece vědí, jak k tomu všemu umí přijít. Trochu pošramocená pověst však stála za to dostat se do jiného světa okázalého, neznámého luxusu. Trochu tajemný a někdy i temný svět vzbuzoval zvědavost a touhu mít něco víc než strohou, socialistickou šeď.
Nebylo divu, že jednoho dne u gymnázia přistála stříbrná, okázalá kára, do které vplula Marcela. Nestávalo se to často, ale bylo třeba dívky, milenky, odměnit a co mohlo být větší odměnou než závist okolí. Také hadříky z Tuzexu a kosmetika ze západu byly kýženou odměnou, stejně jako přístup na okázalé večírky, kde se tato společnost scházela. Zanedlouho se připojila i Iveta, jejíž milý měl lahvově zelený Mercedes.
Po maturitě jsem obě spolužačky ztratila z očí. Kamarádky jsme nebyly a tehdy nebylo tak snadné udržovat kontakty jako dnes. Dokonce ani nejsem typ, který by vyhrabával staré známé na sociálních sítích.
Brzy nato přišel převrat a „samet“ a ten okazalý svět, do kterého vstoupily, se zřítil spolu s komunisty kamsi do hlubin země. Někteří z těch interesantních pánů se ještě chvíli udrželi nad vodou díky svým kontaktům, ale pak přišli jinačí žraloci, kteří je požrali. Mnoho z nich skončilo nehezkou smrtí, někteří pod mostem. Kam se poděla Marcela a Iveta? Kdo ví, kam je vítr zavál.
Po letech jsem se odhodlala a vykopla k tomu, že se zúčastním třídního srazu. Takové sešlosti nejsou zrovna mým oblíbeným šálkem čaje, ale tentokrát přislíbila účast i moje oblíbená profesorka češtiny a vůbec, možná mě přepadla nostalgie. Také jsem chtěla vidět Jitku, jedinou spolužačku, se kterou jsem zůstala v kontaktu. Dlouho jsme se neviděly. Člověku to ani nepřijde, při dnešních možnostech komunikace.
Načasovala jsem si příchod o půl hodinky později, abych tiše proklouzla do restaurace, když už se všichni budou bavit mezi sebou. Obvykle jsem totiž všude o čtvrt hodiny dřív. Můj předpoklad se naplnil a já tiše vklouzla na židli vedle Jitky. Přesně to, co nechci, velký, dlouhý stůl, kde se člověk nemůže přirozeně bavit se všemi, takže nezbývá, než aby každý vstal, připomněl se, pro jistotu, a řekl něco o sobě. Noční můra.
Už, už jsem hledala východ, klidně nouzový, ale obsluha vázla a bývalí spolužáci se začali vytrácet ven na cigaretu. Nu, dnes pěkně ven na vzduch, žádné schovávání na WC. Ani elektronickou tu netrpí, jak čtu, takže sláva kouření, nemusím prchat jako zběh.
Zábava u odpadkového koše u vchodu plyne mnohem přirozeněji, když první rebel třídy Karel drze otevře zahrádku a všechny kuřáky vyzve k obsazení nepřístupné zahrádky. Jeho věčná pravá ruka, Petr, který vždy zahlazoval jeho maléry, vzápětí vyjedná s obsluhou legalizaci obsazení zahrádky.
Není to tu sice tak uhlazené, stoly jsou různě rozmístěné, ale dá se mezi nimi plynule pohybovat a navazovat konverzaci.
„Moje příšerné céčko, jako vždycky,“ zvolá třídní, než usedne ke stolu, který je umístěn nejvíc v čele a odkud má přehled, jako od katedry, jen tabule chybí.
S uspokojením vidím, že na všech zahlodal zub času. Kromě spolužačky Jarmily, která vlastní kosmetický salón a vypadá jako svoje vlastní vosková figurína. Co naše třídní krasavice? Trochu nám holky přibraly a působí vysloveně majestátně, nu, při jejich výšce je to majestátnost parníku, razícího si cestu vlnami. Stále pospolu, ty dvě se znají snad už od školky.
Jdu nenápadně posbírat nějaké drby. Co také jiného na třídním srazu. Nevypadají holky, že by udělaly díru do světa. Také že ne. Vdaly se za úplně obyčejné muže, nějaké to dítko jim povily, pracují kdesi v kanclu ve státním.
Zub času sice zahlodal, ale rebelové zůstali rebely, šprti pořád mají přehled a rozhled, milovnice zvířat je veterinářkou, milovnice dětiček učitelkou ve školce, třídní parádnice vlastní kosmetický salón, jen krasavice už nejsou krasavicemi.
Pořád jsou ale kamarádky, které nerozdělil ani ten podivný svět, či skoro podsvětí socialismu, ani obyčejný, nudný život. Pořád mají jedna druhou, to není tak málo.
