Článek
Vždy mě pobaví, když žena hned v úvodu sdělí, že není feministka. Kdyby nebyla, nestěžuje si na žehlení, úklid a vaření a na to, že se to od ní očekává.
Ano, ideální by bylo, kdyby feministek nebylo zapotřebí, ale ono je, dokonce možná víc, než kdy předtím, protože některé záležitosti ve věci jisté rovnosti, se stále nedaří dotáhnout. Neplést si prosím s rovnoprávností. Rovnoprávné už jsme. Čas od času však zadrhává i rovnoprávnost. Potom to nazýváme diskriminací.
Všimnete si toho zejména ve školství, či v sociálních službách, vyskytne li se v širokém okolí s převahou pracujících žen jediný přijatelný muž, stane se ředitelem on. Když se chce, vždycky se to nějak zaonačí.
Stále se děje to, že rozdíl v příjmech mužů a žen se liší v neprospěch žen. Všechny ženy nejsou matky malých dětí, aby se tato skutečnost dala omluvit nižším pracovním nasazením.
Stále ženám přitěžují ženy, zdůrazňující svůj „gender“ ve své profesi. Pohlaví se už neříká, zřejmě to nezní dost vznešeně. Barvitě líčí ostatním, ochotným naslouchat, nebo číst, jak moc je to jiné, být ženou v určité profesi. Nesmysl, buď tu profesi zvládám, nebo ne. Všichni muži také nemají ideální schopnosti ke všem profesím. Je to o individualitě, nikoliv o pohlaví. Pardon, o genderu. Tyto ženy o sobě ovšem naopak prohlašují, že jsou feministky. Kdyby byly, neoblažovaly by bližní svými řečmi, jak to jako žena mají jiné.
Dosti razantně, naštěstí, se také řeší různé formy obtěžování a zneužívání žen, nejen v pracovních kolektivech. Něco takového by mělo být absolutní tabu. Je smutné, že se tato skutečnost musí řešit přijímáním zákonů a vyhlášek, protože někteří jedinci nezvládají to, čemu se zastarale říká etiketa. Možná by etiketu bylo záhodno znovu zvednout z prachu země a důkladně oprášit.
Muž, který ženě zdvořile otevře dveře, ji s nejvyšší pravděpodobností vzápětí neplácne po zadku.
Celý „pokrok“ v úctě k ženám ve finále zůstal u toho, že se ženě neotevřou dveře, protože to údajně naznačuje slabší pohlaví. Nedá se nic dělat, až na výjimky jsou ženy fyzicky slabší, o čemž jasně vypovídají rozdíly ve výkonech vrcholových sportovců. Proto je také tak rozčilující, když se mezi ženy, sportovkyně, vetře někdo, kdo tak úplně ženou není.
Naopak není třeba šílet nad tím, že muž ženě otevře dveře, pomůže jí do kabátu, vezme jí těžkou tašku. Je to projev úcty a úctu není třeba zapovídat. Možná právě naopak, uctivý muž, kterému je dána možnost být uctivý k ženám, ji projeví i tím, že nebude nevhodně zírat, komentovat její vzhled, natož aby si ženu dovolil poplácávat, nebo osahávat.
To, že žena pracuje, že případně dosahuje skvělé a dobře placené kariéry, není důvod přestat ženě projevovat úctu v podobě drobných, dnes tak opomíjených projevů. Nic z dosažených úspěchů žen to neoslabuje.
Některé ženy pohoršují ženské časopisy tím, že vydávají články s různými domácími vychytávkami. Nikoho to však nenutí číst a nikomu není zapovězeno číst si, kde chce a co chce.
Navíc jsou tam občas věci, které se hodí vědět, když ulehčí domácí práci. Nejsem kdovíjaká hospodyňka, ale právě proto vědomost o tom, jak se „ulejt“ a ulehčit si to, uvítám. Konenckonců, stejně tak dobře nějakou vychytávku lze podstrčit manželovi, či partnerovi, pokud danou činnost vykonává doma on.
Skutečné sebevědomí ženy nenaruší ani podaný kabát, nebo otevření dveří, ani to, když si přečte, jak použít alobal pro ulehčení žehlení.
Projevená úcta není totéž, co obtěžování. Úctu můžeme přijímat samozřejmě, proti obtěžování je třeba se naopak ostře ohradit.
