Článek
Trochu (dost) tyto problémy, možná nechtěně, zjednodušují některé celebrity, které barvitě líčí, jak se jim udělalo nevolno v obchoďáku a musely si sednout.
Možná to dělají v dobré víře, že někomu pomohou vysláním zprávy, že v tom není sám. Bohužel zlehčují stav, kdy možná nejde o život, ale který omezuje běžný život, někdy opravdu radikálně. Člověk, který zažívá skutečně těžké stavy pak čelí dojmu okolí, že své potíže zveličuje, že je to jen lehké zamotání hlavy, no jeje, komu se to nestalo. Stačí si sednout a použít ten pytlík na dýchání.
Tak jednoduché to u těžkých stavů vážně není. Zkuste si celý den normálně fungovat s pocitem, že se nemůžete hnout z kolejí a řítí se na vás vlak. Ano, to přesně je ta úzkost. Pocit strachu, bez příčiny a trvá ne minuty, ale hodiny i dny. Dočasně s tím fungovat lze, ale je to neskutečně vyčerpávající a jednoho dne to člověka doslova vypne.
Pak přijde panická ataka. Může být jen lehká, to pak zhroucení sedíte někde v koutě s pocitem nekonečné hrůzy a čekáte na smrt. To ještě jde, za chvíli to pomine. Sice vás to na zbytek dne, nebo ještě druhý den vyřadí z provozu, protože vyčerpání je extrémní a slabost vám nedovolí vylézt z postele, ale šlo to přežít.
Když však máte to „štěstí“ a postihne vás vážný záchvat, na první pohled zaměnitelný s epileptickým záchvatem, začne to tak, že se opravdu dusíte. Ne, není to pocit ve vaší hlavě, křeče postihnou i dýchací cesty, skončí to probuzením na JIPce. Nadopovaný léky, člověk neví, co se děje. Stala se nehoda, kterou si nepamatuji? Kdeže, „jen“ panická ataka, použijte pytlík. Tak to vážně nestihnete a… no, můžete to případně zkusit, v případě lehčí ataky, ale moje osobní zkušenost říká „jenom to ne“.
Kdesi jsem četla, že se má člověk „uzemnit“, tedy si sednout na zem a pomalu vnímat okolí a pojmenovávat předměty. Bez obav, na zem to s vámi flákne samo. Tohle prostě neustojíte ani náhodou, ani silou vůle. Na té zemi buď přežijete a za chvíli vám to dovolí se dopotácet do bezpečí postele, nebo to skončí záchvatem a bezvědomím. Okolí zavolá záchranku a chraň vás Bůh se probrat ještě před příjezdem záchranářů. Zjistí, že vám nic není. Ne, že by se chovali nezdvořile, ale panickými atakami tak nějak pohrdají.
Užijete si infarkt bez infarktu a bez následků, takže ve finále, kromě toho, že sotva stojíte na nohou, je vám ještě trapně, že se vám něco takového děje, když vlastně není proč. Hroutit se má člověk přece „správně“, když k tomu má důvod. Dopřávat si úzkosti a ataky jen tak, bez příčiny, je rozmazlenost.
Problém je, že tyhle potvory se neptají, jen tak vás jednoho dne přepadnou. Ke vší smůle, ani vědomí toho, oč jde, tu hrůzu nezmírní. Pokud se dostanete do nemocnice, zjistí, že jste zdraví, takže vás co nejdřív vykopnou. Bez rady a bez léků. Možná vám dají recept na Neurol, ale dál se musíte postarat sami.
Když včas nenajdete psychiatra, praktik vám může předepsat lehčí antidepresiva, hořčík je taky dobrý, na tom se dá přežít. Rady o dýchání do pytlíku a uzemňování s dovolením vynechám, zřejmě to psal někdo, kdo to někde převzal, aniž by to sám zažil.
Po netu koluje spousta článků o úzkostech a panických atakách, většinou však popisují lehké stavy, takže člověk nabude dojmu, že „to“ má skoro každý a že to nic není. Pak se objeví dobré rady, co s tím a jak má člověk upravit životosprávu a vyhýbat se stresu.
Potíž je, že vyhýbat se stresu znamená, že nevylezete v lepším případě z domu, v horším případě z postele. Takže úzkost vám znemožní zbavit se úzkosti procházkou v přírodě. To je totiž také rada, choďte se procházet do přírody. Má to ovšem háček, pouhá představa, že máte vyjít ven, klidně způsobí zvracení ze strachu. To vám ta procházka pěkně začne.
Vlastně nezačne. Venku je příjemně, tak akorát na pěknou procházku, všude bezpečno a klid. Váš mozek ovšem signalizuje něco, jako pouliční válku gangů. Vy se při představě, že máte vyjít z domu, třesete strachy, nohy se vám podlamují a přesto, že racionálně víte, že potkáte maximálně sousedy, strach vám nedovolí vyjít z domu. Úzkost a strach jsou děsivě skutečné.
Bohužel správnou reakci uteč, nebo bojuj, mozek nezapne. Není před čím utíkat, ani s čím bojovat. Vy paradoxně víte, že cítíte nesmysl, ale prožíváte ho jako skutečné nebezpečí.
Tzv. dobré rady někdy fungují, někdy naopak mohou situaci zhoršit. Dlouho jsem se vyhýbala lékům, až jsem si vypěstovala něco, jako zlou saň v sobě. Při horších stavech jsou nutné, aby člověk mohl žít jakž takž normálně. Ono totiž nejde úplně dobře urputně bojovat sám se sebou.
Zdroje:
https://www.nzip.cz/clanek/717-uzkostne-poruchy-zakladni-informace
https://adicare.cz/uzkosti/panicka-porucha/panicka-ataka/
