Článek
Často se sem přesouvají s pocitem, že musí šířit osvětu mezi hloupými vidláky. Takoví misionáři dnešní doby. Chtějí žít nějak po svém, ale nerespektují, že ti druzí to mají stejně, taky chtějí žít po svém.
Vždy začínají rekonstrukcí. U toho nadělají spoustu hluku, všude se práší a na hlavy starousedlíků padají staré střešní tašky. Poté zlikvidují užitkovou zahradu a vysadí trávník a tůje, aby na ně nebylo vidět. Ihned poté se začnou dožadovat klidu pro své odpočívání.
Nejraději by vypracovali rozpis a někteří ho i vypracují, kdy se co nesmí. Úplně jim uniká skutečnost, že i z vesnice se dojíždí do práce, že dokonce někteří obyvatelé pracují na směny a venkovský dům není ani satelit, ani panelákový byt, pořád je tu nějaká práce. Někdy i hlučná, jako třeba příprava dřeva na zimu. Což asi nechápou ti, kteří mají romantický krbík na občasné přitopení. To spraví i pár briket, koupených v supermarketu. Zkuste tím ovšem topit v kotli celou zimu. Nedoplatíte se. Ta práce se musí udělat, když je volno v práci, ne když ji náplava milostivě dovolí.
Pak náplavy pláčou, že je tu nikdo nemá rád. Ještě aby jo, jen tam vlezou, už by řídili zeměkouli a nařizovali ostatním, jak mají žít. Neustále si stěžují, jak je život na vesnici hrozný. Celkem právem, je to opruz. Bez auta se člověk nikam v klidu nedostane, kulturní vyžití žádné a práce okolo domu je nudí. Tady platí prosté, nikdo nemůže mít všechno.
Když převáží náplavy, což se děje často, prosadí si svou. Není to vůbec neobvyklé. Staří vymírají a jejich potomci se v opačném módu kdysi přesouvali z vesnic do měst za prací. Ve městech jsou dávno usazení, často vlastní byty a na vesnici se vrátit netouží. Domy po rodičích prodávají. Ti, kteří chtějí žít na vesnici, protože je to vesnice, musejí prchat, protože s převahou přistěhovalců z měst se ráz vesnice mění. Mění se v satelit pro nižší střední třídu.
Ta se často neostýchá prosazovat svou i za cenu udávání sousedů při sebemenším přestupku, soudí se kvůli maličkostem a ač často platí „pro brázdu prosoudil statek“, na náladě a dobrých vztazích to nepřidá.
Pokud se naopak nepodaří vesnici „obsadit“, prchají zklamaní a frustrovaní přistěhovalci. Nemluví s nimi ani vlastní klika u dveří a na vesnici není kam utéct.
Zdá se, že to vždy končí válkou. Nikdo nechce ustoupit a je to buď vítězství, nebo smrt.
Náplavám, které nezvítězily pouhou převahou, a přesto se jim nechce utíkat, mohu poradit. Respektujte domorodé obyvatelstvo. Není ani hloupější, ani horší, než vy. Přetrpte tu sousedovu chvilku s cirkulárkou, byť se zaťatými zuby. Potřebujete li se vyspat po noční, zaběhněte za ním a úplně normálně ho požádejte, aby si to nechal na jindy. Dojdete-li tam dokonce s obligátní lahvinkou, možná získáte i kamaráda, který vám za hubičku vyzdí udírnu, nebo spraví čerpadlo u bazénu. Vaše děti budou mít s kým jezdit na kole. Nevěřte tomu, že vám soused závidí bazén. Kdyby ho chtěl, dávno by si ho postavil. On prostě jenom raději pěstuje brambory a jahody.
Raději než zbytečné půtky se sousedy si najděte smysluplnou zábavu a využijte potenciál vesnice. Chovejte slepice, například. Ty nové kurníky, které se dají koupit, budou opravdu ozdobou vaší zahrady. A ne, uřvaného kohouta k tomu opravdu nepotřebujete. Tedy pokud nechcete kuřátka, samozřejmě.
