Článek
Na to je nějaká šablona, kam se má každá žena povinně vecpat, jakmile udeří první narozeniny po 49?
Zase jsem totiž narazila na stopadesátý článek který má snahu poučovat zralé ženy o životě a o takřka povinné „uniformě“, která nám bude jistojistě slušet, což jsou povinně tmavě džíny a bílé tričko, nebo košile. Pak také všechno, co „skrývá faldíky“. Tak to abych si nějaké faldíky rychle pořídila. Dík nechci. Taky nechci kdovíjaké sestřihy a účesy na hlavě.
Jako by měl dosavadní život skončit kotrmelcem a měla bych se začít chystat do hrobu. Měla bych se přeškolit na humornou starou, která si že sebe umí dělat legraci, aby nebyla za diblíka, nebo nehonila ztracené mládí v zoufalé krizi středního věku.
V padesáti se mi mládež vypakovala z domu, konečně jsem zvedla hlavu a začala se starat o sebe a své blaho. Nejdřív jsem dbala o svůj zevnějšek, přesně podle sebe. To mě docela rychle přestalo bavit, stejně, jako být hospodyňkou.
Tento typ článku se neustále recykluje, jen v lehkých obměnách, bez ohledu na vývoj společnosti, dokonce bez ohledu na vývoj módy a stylu. Snaží se nacpat ženu jistého věku do nějaké šablony. Co s těmi ženami, které se tam nevejdou, nebo se vejít nechtějí? Ty jsou společensky špatné? Nebo to jsou rebelky?
Chtělo by to zohlednit životní styl, postavu a především individualitu každé ženy, bez ohledu na věk. Jediná dobrá rada v tomto ohledu, vždy platná, byla ta od mé maminky: „než vyjdeš mezi lidi, podívej se do zrcadla, i zezadu“. Ta ovšem platí bez ohledu na věk.
Navíc, každá máme nějaké odívací tabu, bez ohledu na to, že je to zrovna aktuální trend. Pro mě jsou to balerínky, to je druh obuvi, který bych za žádných okolností neobula. Na druhou stranu vítám pokrok v obutí tenisek k šatům, skvostný vynález, když musím řídit, což mi v lodičkách moc nejde a ušetří mi to přesouvání.
Přiznávám, že s bílým tričkem, nebo košilí si nevím rady už vůbec, no asi se tím nic nedá zkazit, pokud se tedy člověku podaří vyhnout všem elementům, způsobujícím skvrny. Na ty jsem expert, ale zřejmě někdo předpokládá, opět mylně, že dáma mého věku se nikde ničím nepokecá. To zřejmě kdysi i platilo, když ženy nemohly ani pomýšlet, že by si na ulici daly zmrzlinu, ideálně jahodovou, nebo párek v rohlíku, nejlépe s kečupem.
Nakonec, můžu být ráda, že mi není předepisován účes stylu „květák“, šátek, poctivě zavázaný pod bradou a šatová zástěra, jako jediný vhodný oděv na doma i na ven. Proti tomu se bouřila už moje maminka a že odolat tehdejším drbnám v sousedství, bylo o dost složitější, než se vyhnout potrhlým článkům na internetu.
