Článek
Nechce přinášet osobní oběti systému. Odmítá se obětovat práci na úkor svého osobního života, odmítá vzít do ruky zbraň a jít bránit vlast.
Zkrátka má k realitě života poněkud ležérní přístup. Po pravdě se jim ani nedivím. Mocní a bohatí mladým lidem totiž zazdili přístup k alespoň malé míře bohatství a luxusu v podobě vlastního bydlení.
To byla silná vějička (nebo pastička) k oddané práci od nevidím do nevidím a sebeobětování pro generaci jejich rodičů. Silnou motivací také byla možnost poskytnout těmto dětem prakticky všechno, na co si vzpomněly.
Bohužel mocipáni svým brutálním a bezuzdným kapitalistickým počínáním mladé generaci zabouchli vrata k určitému pohodlí v blahobytu. Tím také zásadním způsobem zničili jakoukoliv motivaci k oddanosti práci a v práci.
Nejmladší generace tedy naráží na zabouchnutá vrata. Všude je obsazeno, nebo nedostupno. Tato generace je ovšem informovaná a přizpůsobivá, schopná velmi alternativního myšlení. Tuto situaci přijala za svou, ono jí ostatně také nic jiného nezbývalo.
Musí si tedy hledat jinou pozici ve světě, mimo zónu jistého blahobytu a luxusu, který mohli zažít její rodiče.
Mladí lidé potřebují vyšší ideály, vrhli se tedy na ochranu přírody a klimatu. Bohužel při tom tak trochu přehlédli, že těm, kteří jim naslouchají, nejde o ideály, ale jen o to, aby z jejich nadšení vytěžili co nejvíc do vlastní kapsy. Takový Green Deal je vlastně revoluce a každá revoluce sebou přináší velké možnosti ke zbohatnutí. Někomu. Většině však naopak příležitost ke zchudnutí.
Zdá se, že zelená politika bude zapomenuta, máme tu jiný ideál, strach a zbraně. Tady už ovšem politika „starých“ naráží na to, že mladí lidé se neobětují. Nevezmou do ruky zbraň, nepůjdou střílet jiné loutky mocipánů a nenechají se zastřelit. Jsou v právu a ten, kdo jim strká do rukou zbraně, si jejich pohrdání zaslouží. On a jeho děti totiž zůstane vždy a bez výjimky zalezlý v teple a v bezpečí.
Jako matka říkám: „Nikdy!“
Pokud si mladí lidé nevydělají dost na to, aby si zajistili důstojné bydlení a základní životní potřeby, těžko může někdo očekávat, že se půjdou strhat prací. Udělají, co musí a co stejně nikdo neocení a jdou si po svém.
Pokud se někdo z nich pokusí o poněkud alternativní a tedy více nezávislý způsob života, společnost a úřady po nich nemilosrdně půjdou. Záminek k tomu, aby byl zcela potlačen jakýkoliv pokus o alternativu, mají úřady už dost a to pod záminkou ochrany klimatu. Klidně vám pod touto záminkou vlezou do domu a budou kontrolovat způsob vytápění. Při tom úředníčci nenápadně zrevidují i váš způsob života.
Nebo si zkuste na vlastní louce postavit chatrč. Stejně tak obytná auta už takřka nikde nesmí parkovat, spát v autě je mnohdy zakázáno.
Nezbývá, než zůstat rodičům na krku, nebo vzít za vděk sdíleným bydlením. Což o to, na tom není nic špatného, když mladý člověk začíná svůj dospělý život, ale ztěží to může být celoživotní ideál.
Za tyto katastrofy, které společnost a politika mladým lidem tak oddaně poskytuje, na oplátku ovšem očekává, že se obětují práci, budou plodit a rodit další zdatné daňové poplatníky a dokonce se nechají někde v blátě a marastu zabít ve jménu jakýchsi cizích ideálů. Ideálů, které mají přinést zisky zbrojařům.
Zisky, na které, když už tedy nevezmou do ruky zbraň, mají vydělat, místo toho, aby si vydělali na důstojné bydlení, založení rodiny, vlastní zábavu.
Ano, zábavu. Žijeme ve 21. století, nikoliv ve středověku, kdy byla zábavou nedělní mše a nejdelší cestou cesta na jarmark do nejbližší větší vesnice.
Pokud tedy někdo něco mladým lidem vyčítá, ať se podívá, jaké podmínky k životu jim mocní páni nejen této země přichystali k životu.
Jsme přesně tam, kde jsme byli. Práce nic moc, peníze nic moc, takže se to nějak pošolíchá a přežije a pak je dobré někam zalézt a nevylézat. Tedy k internetu a k sociálním sítím, které jsou jedinými relativně levnými a dostupnými položkami k zábavě.
Z tohoto způsobu života, který jak se všeobecně ví, způsobuje deprese a úzkosti, takřka není úniku, protože je to jediná možnost, která zbyla.
Jsme extrémně soustředění na to, že všechno se platí a všechno se kontroluje a když nemáme dost peněz na odpustky, eh pardon, na poplatky, jsme v kleci. Zahnali jsme mladé lidi do klecí byrokracie a nedostatku a teď se divíme, že nespolupracují.
Jsou v právu a neprodají se lacino, nastal čas, kdy je nutné s nimi a s jejich přístupem k životu počítat. Společnost, tedy i politika a zaměstnavatelé to budou muset brzy vzít na vědomí a přizpůsobit se. Ti chytřejší to ostatně už dělají. Ti hloupí stále hloupě nabízejí otročinu, falešné ideály namísto spravedlivé odměny a vizi vlastních mocenských a ekonomických ambicí.
