Článek
Potopení USS Indianapolis představuje největší ztrátu na lidských životech v historii amerického námořnictva. Dozvuky této ničivé tragédie jsou cítit i dnes, kdy se v roce 2001 uskutečnila kampaň, která úspěšně lobovala za zproštění viny kapitána Charlese B. McVaye III, který byl obviněn z potopení lodi. USS Indianapolis byla postavena v New Jersey a spuštěna na vodu v roce 1931. Při své mohutné délce 186 metrů a hmotnosti kolem 10 000 tun byla vybavena devíti osmipalcovými děly a osmi pětipalcovými protiletadlovými kanóny. Loď operovala hlavně v Atlantiku a Tichém oceánu. Na třech zahraničních plavbách dokonce přepravovala prezidenta Franklina D. Roosevelta.
Koncem července 1945 byla Indianapolis vyslána na rychlou cestu, aby dopravila náklad na americkou leteckou základnu Tinian v západním Pacifiku. Nikdo na palubě nevěděl, o jaký náklad se jedná, a to ani personál, který jej nepřetržitě střežil. Později vyšlo najevo, že americká loď vezla součástky pro atomové bomby, které měly být o několik dní později svrženy na japonské město Hirošima. Ze San Francisca na Tinian se loď dostala za pouhých 10 dní. Po dokončení dodávky se vydala na ostrov Guam a poté byla odeslána do zálivu Leyte na Filipínách.
Potopila se za pouhých 12 minut
Indianapolis byla zhruba v polovině své cesty do Leytského zálivu, když na ni 30. července 1945 krátce po půlnoci japonská ponorka císařského námořnictva vypálila dvě torpéda. Loď byla zasažena na pravoboku, přímo pod palivovými nádržemi. Exploze způsobily ničivé škody. Indianapolis byla roztržena napůl, a protože loď byla velmi těžká, začala se rychle potápět ke dnu. Po pouhých 12 minutách se Indianapolis zcela převrátila, její záď se vznesla do vzduchu a potopila se. Přibližně 900 členů posádky na palubě šlo ke dnu spolu s lodí. Jelikož bylo na lodi jen několik záchranných člunů a záchranných vest, dokázalo se jen velmi málo členů posádky zachránit. Konkrétně se hovoří o 316 lidech.
Žraloci napadli muže ve vodě
Přežití útoku bylo začátkem utrpení těch, kteří se snažili zachránit. Nezbývalo jim nic jiného, než se držet trosek vraku a několika záchranných člunů roztroušených ve vodě. Několik vojáků zahynulo poté, co je pohltil olej který vytekl z motorů, zatímco jiní se napili slané mořské vody a zemřeli na dehydrataci. Došlo však i k mnohem bolestivějším zraněním. Někteří vojáci zemřeli na podchlazení v důsledku nočních mrazů, další se ze zoufalství zabili. Pach krve ve vodě přilákal stovky žraloků. Ačkoli zpočátku útočili na mrtvé a zraněné, později začali napadat i ostatní, kteří ve vodě ještě žili. Po několika týdnech vyšetřování detektivové došli k závěru, že útoky žraloků po potopení lodi Indianapolis představují nejsmrtelnější útok žraloků na člověka v historii.
Trvalo čtyři dny, než dorazila pomoc
Kvůli katastrofálním chybám v komunikaci nebyla loď nahlášena jako nezvěstná. Záznamy později ukázaly, že tři stanice přijaly nouzový signál, ale na volání nezareagovaly, protože jeden velitel byl opilý, druhý nařídil svým mužům, aby ho nerušili, a třetí si myslel, že jde o japonskou past. Ti, kdo přežili, byli náhodně objeveni čtyři dny po útoku prolétajícím letadlem amerického námořnictva. V té době bylo naživu už jen 316 členů posádky. Po objevení vraku byly na místo okamžitě vyslány všechny letecké a pozemní jednotky schopné záchranných operací. Mnoho přeživších bylo zraněno. Všichni trpěli nedostatkem jídla a vody, také trpěli poruchou vědomí nebo halucinacemi. Americká vláda zprávu o tragédii odložila o více než dva týdny. Veřejnosti ji oficiálně oznámila 15. srpna 1945, tedy v den, kdy Japonsko kapitulovalo.
Kapitán byl postaven před válečný soud a později spáchal sebevraždu
Kapitán Charles B. McVay III byl jedním z posledních, kdo Indianapolis opustil, a o několik dní později byl zachráněn z vody. V listopadu 1945 byl postaven před válečný soud za to, že svým mužům nenařídil, aby opustili loď a dále ohrozil loď tím, že při plavbě nekličkoval. Za druhé jmenované obvinění byl odsouzen, ale později byl znovu přijat do aktivní služby. Do výslužby odešel v roce 1949 jako kontradmirál. Mnozí z těch, kteří přežili potopení lodi tvrdili, že kapitán McVay za tragédii nemůže. V roce 1968 si ve věku 70 let vzal život a byl nalezen, jak svírá hračku námořníka, kterou dostal jako chlapec pro štěstí.
Zájem veřejnosti o tuto tragédii
McVayův případ byl posmrtně znovu otevřen. Vyšlo najevo, že japonský velitel vypověděl, že kličkování by torpédovému útoku nezabránilo. Dle zjištěných informací bylo navíc potvrzeno, že McVay požádal o ochranný doprovod, ale jeho prosba byla odmítnuta. Po několika letech vyšetřování vyšlo najevo, že americké námořnictvo vědělo o japonských ponorkách operujících v oblasti, ale kapitána nijak nevarovalo. V roce 2000 přijal americký Kongres společnou rezoluci, která ho zprostila viny, a v roce 2001 zařadilo americké námořnictvo do McVayova spisu memorandum, v němž se uvádělo, že byl očištěn od všech pochybení. V srpnu 2017 byl vrak lodi Indianapolis lokalizován v hloubce 18 000 stop výzkumnou lodí USS Indianapolis Project. V září 2017 byly veřejnosti zpřístupněny snímky vraku.
