Článek
V době války jsem bydlela v malém městečku ve východních Čechách. V roce 1944 nám Němci zabrali školu pro umístění německých dětí, které sem byly evakuovány z rozbombardovaného Hamburgu. Nosily bílé podkolenky, jedly na ulici chleba s máslem a my jsme je neměli rádi. Vůbec nám nedošlo, že to byly vlastně chudáci v cizí zemi bez domova, bez rodičů a se smutnou perspektivou.
My Češi jsme chodili do náhradních prostor v místní hospodě. Vyučování jsme měli jen jeden den v týdnu. Předměty byly pouze německý a český jazyk, počty, náboženství a někdy i vlastivěda. Psát jsem se naučila tak, že učitel měl 2 sešity s předepsanými písmeny. V jednom jsem písmena doma doplňovala a ten jsem mu odevzdala a dostala druhý s dalšími písmeny. Obdobně to bylo s počty. Největší hrůza byla s němčinou. V hospodě visel obraz německé rodiny, který si dodnes pamatuji. Museli jsme popisovat, co na něm vidíme. Jednou měl pan učitel strach z avizované návštěvy německého inspektora a tak se snažil nám do hlavy vtlouct nenáviděná slovíčka. Když Pepík nevěděl, jak se řekne kočka, ze zoufalství zakřičel:" Kočka je katze, protože škrábe jako prase!" Tak to si pamatuji dodnes. Žákovské knížky nebyly, poznámkové sešity nebo schůzka s rodiči také ne. Učitel nám napsal známku křídou na aktovku a s tím jsme museli jít veřejně domů. Nikdy nás nenapadlo tu ostudu smazat. A to jeden čas byla nejhorší známka 6. Je s podivem, že jsme po válce všechno dohnali a vůbec jsme neměli duševní trauma.
