Článek
S úsměvem jsem si přečetla výlevy matek, o kterých se mluví jako o celebritách, jak plakaly při odchodu jejich dětí do školy. Kromě několika výjimek musí jít do školy každé dítě, jak konečně nařídila již Marie Terezie 6. prosince 1774. Moje kamarádka má syna stejně starého, jako je naše Jana. Obě děti spolu prošly jeslemi, školkou a chystaly se sednout si vedle sebe i v první třídě. Hanka i já jsme natěšené prváky vyprovodily před školu. A protože z kamarádčiny kuchyně bylo vidět přes malé hřiště až do školní haly, usoudily jsme, že nebudeme čekat na děti před školním vchodem, ale půjdeme si do té kuchyně sednout. Až uvidíme, že už první školní den skončil, půjdeme jim naproti. Trochu jsme to oslavily přípitkem, povídaly jsme si a občas se ke škole podívaly. Žádné děti nebylo vidět. Sice se nám to zdálo dost dlouhé, ale my byly zcela klidné.
V poledne slyšíme bouchání na dveře (na zvonky děti nedosáhly) a oba školáci se domáhali vstupu do Hančina bytu. Moje Janička se zhostila funkce mluvčího a hrdě líčila, co bylo. „Když jste si pro nás nepřišly, využili jsme toho a lítali svobodně bez dozoru rodičů po venku. Bouchali jsme i u nás, ale když nikdo neotevřel, tak jsme přišli sem. Ale nám se nestýskalo, ale protože už máme hroznej hlad.“ Obě jsme se styděly dětem přiznat, že jsme na ně zapomněly a přesvědčily jsme je, že to byla taková zkouška, jak si jako školáci umějí poradit. Obě děti byly na výsledek „zkoušky“ hrdé a dlouho se s ním chlubily. Dnes už na vchod do školy přes přerostlé stromy a keře nevidíme, ale vždy si na první školní den po prázdninách vzpomeneme na tuto příhodu, která se stala již před 50 lety.
