Článek
V prvních poválečných letech jsme bydleli ve vesnici obklopené všemi směry borovými lesy. Můj táta byl vyhlášený houbař, takže byl v lese několikrát v týdnu. Občas mě posadil na pánské kolo s malým tvrdým sedátkem, nohy jsem měla v provázkové smyčce upevněné na řídítkách. Sám prolézal různé houštiny a smrčiny a mne tehdy šestiletou nechával sedět na jejich okraji. Jednou se mu ale povedlo posadit mě přímo do vosího hnízda. Chvíli trvalo než se pro mne vrátil. Byla jsem dost poštípaná a ječela jsem na celý lesní revír. Nejhorší ale byla cesta domů, když jsem musela sedět na tom tvrdým sedátku. K lékaři se tenkrát s takovými bolestmi nechodilo. Babička mi pak ošetřovala oteklou zadní část různými chladícími bylinkami, ale od dalších lesních výprav mě to neodradilo.
Jednou přijel za tátou jeho kamarád a oba se chystali také na kole do lesa. Moje máma cítila nějako zradu a s milým úsměvem řekla: „Tak jo, ale vezmeš si Mařenku s sebou.“ Oba pánové sice nebyli nadšeni, ale co se dalo dělat. Dojeli jsme na kraj lesa, slezli z kol a místo hledání hub vytáhl pan Černý z batohu lahev vodky a oba začali popíjet. Ptala jsem se, co to je a odpověď, že to je ruská voda, mne zcela uspokojila. V nestřežené chvíli jsem se z té láhve také napila. Bylo to hrozné, myslela jsem, že se udusím. Podařilo se mi ale to před tátou ututlat. Od té chvíle jsem moc litovala ruské děti, že nemají vodu k pití jako my a musejí pít takový děs. Toto přesvědčení mě drželo několik let než jsem si uvědomila, jak to je doopravdy.
