Článek
Zdůrazňuje se, že každý nese osobní odpovědnost za životní úroveň, kterou si v důchodovém věku zařídí. Jestliže se budeme na problém stárnutí populace koukat skrze statistiky, HDP a výkon, pak ano – důchodci neprodukují, ale spotřebovávají.
Opravdu se však máme spokojit s narativem, že senioři jsou ti, kdo nám "ujídají z chlebíčka"? Jsou to ti, kteří nás obírají o peníze z rozpočtu? Není třeba jejich hodnota v něčem jiném, zcela podstatnějším?
Chování nás, osob v produktivním věku, je zcela pošetilé. Hledáme smysl života v práci, ve výkonu, množství peněz a zážitků, a přitom neposloucháme ty, kteří mají už většinu života za sebou. Co by nám asi řekli, kdybychom se jich zeptali na to, co je v životě nejdůležitější? Bronnie Ware, pracovnice v paliativní péči, se svých svěřenců zeptala za nás. Zjistila, že lidé na sklonku života nejvíce litují těchto pěti věcí:
- nedostatek odvahy žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých
- příliš času stráveného prací
- nedostatek odvahy vyjádřit své city
- neudržení vztahů se svými přáteli
- nedovolení si být šťastnější
Nebude náhodou, že se tři z těchto pěti bodů týkají vztahů.
Podle autorky si méně času stráveného prací přál každý muž, kterého kdy ošetřovala. Muži litovali zejména toho, že kvůli práci neviděli dospívání svých dětí a přišli o společný čas se svou partnerkou.
Domnívám se, že právě posilování vztahů a zdůrazňování jejich hodnoty před hodnotou peněz a výkonu je klíčem ke zdravější společnosti. Věřím, že mladší generace má v tomto ohledu již jasněji – období oceňování workoholiků za smrt z vyčerpání je snad za námi. Nastupuje generace Z, pro níž je důležitá flexibilita a povaha práce, která nebude narušovat jejich osobní život. Kvalitní vztahy zakládají dlouhodobou životní spokojenost a mladí lidé si to velmi dobře uvědomují.
K tématu se aktuálně snažíme přispět i my, političky a politici. Mluvíme nahlas o tom, že existuje řada povolání, v nichž lidem nezbývá dost času na rodinu a budování vztahů. Takovým povoláním je paradoxně i politika. Očekává se od nás, že jí obětujeme všechno. Ale ani naše vztahy nepočkají „na později“, musíme je budovat teď a tady. Děti nepočkají, až nám skončí mandát, partneři nebo manželé si nedají na čtyři roky pauzu. Takový přístup nepovažuji ani za zdravý, ani za zodpovědný, protože předpokládá, že budeme „vysáti a odhozeni“. Nemůžeme dobře dělat správná rozhodnutí o životech ostatních pokud nejsme bezpečně ukotveni v reálných životech a zdravých mezilidských vztazích.
Právě budování vztahů napříč generacemi může být odpovědí na volání po lepší společnosti. Může být prevencí eutanázie či návodem k nalezení důstojné role seniorů v jejich pozdním věku. Vztahy jsou totiž jediným kapitálem, který nám nikdo neukradne. A navíc nepodléhají inflaci.
