Článek
Z výzkumů víme, že rodiče tělesné tresty považují za něco normálního, za něco, co do výchovy patří. Podle 1. lékařské fakulty používá fyzické tresty více než třetina rodičů v Česku. Já sama jsem rodič a vím, jak lehce mohou rodiči ujet nervy. Má mě to ale omlouvat, když vlepím svému dítěti? Určitě ne, fyzické tresty jsou selháním rodičů, nikoli dětí. Jsou vyjádřením frustrace, když už nevíme, jak dál.
Proč je téma dětských tělesných trestů problém? Protože fyzické trestání a užívání fyzické převahy v dětském věku je ve společnosti normalizováno a v dospělosti to lze použít proti partnerům, přátelům, blízkým nebo i zvířatům v jiných konfliktních situacích. Jako vyspělá společnost, kterou jsme, proto musíme mít v právním řádu zakotveno, že tělesné tresty na dětech jsou nepřijatelné. Trestání dětí nelze nijak, nikdy a ničím obhájit. Tečka. Navíc fyzické násilí jako efektivní výchovný prostředek nefunguje a potvrzují to i všechny dosavadní výzkumy a vyjádření expertů.
Argument - jsem rodič a mám právo své děti vychovávat, jak chci, neobstojí. Fyzicky trestané děti se samy v dospělosti častěji uchylují k násilí v blízkých vztazích. A to má dopady, nejen finanční, do společnosti jako takové. Fyzické trestání ze strany rodičů je o to nepřijatelnější, oč je vztah mezi rodičem a dítětem bližší - pro dítě má být rodina tím nejbezpečnějším místem a zároveň z ní nemůže uniknout, pokud se mu děje příkoří.
Evropský výbor pro sociální práva nám už před dlouhými devíti lety řekl, že naše právo nezakazuje trestání dětí dostatečně jasným způsobem. A my konečně po těch devíti letech vidíme světlo na konci tunelu. Světlo, které nejen že pomůže dětem, ale i rodičům.
Jak to pomůže rodičům? V důvodové zprávě k novele občanského zákona stojí: „Současná legislativa toleruje přiměřené tresty na dětech, ale výklad toho, co je přiměřené, je naprosto subjektivní. Pro některé je přiměřená jedna facka, pro některé je přiměřené děti bít denně rákoskou.“ Z toho nevyplývá a ani nemá, že je našim záměrem stavět rodiče do situace, kdy nevědí, zda plácnutí přes zadek je například trestný čin či nikoliv. Našim záměrem je nabídnout prostor pro reflexi vlastního přístupu k výchově. A v žádném případě nikdo nebude rodiče trestat za to, že mu občas ujedou nervy.
Cílem novinky tedy je, aby rodiče upřednostňovali vhodnější výchovné prostředky. Vychovávejme naše děti jinak, než třeba vychovávali naši rodiče nás. To je oč tu běží. Ano, potřebujeme, aby rodiče i děti, věděli, že žádné tělesné násilí na dítěti není v pořádku. Zároveň ale neobhajujeme věty typu: „Mě v dětství rodiče trestali a prospělo mi to.“ Ne, neprospělo. Není to pravda. Toto nelze hájit.
Ale jak tedy na děti? Přístup rodičů by měl být partnerský, založen na vzájemném respektu. Autorita vynucená trestem je zcela nefunkční a rodič by neměl zaměňovat trest za disciplínu. Disciplína má ve výchově rozhodně své místo. Jsem naprosto zastáncem vymezování hranic a jejich důsledného vyžadování. Jak to ale udělat, abychom děti pozitivně formovali a motivovali je ke snaze se dál rozvíjet? Funguje vlastní dobrý příklad; taky to, že se děti poučí ze svých chyb důsledky - ano, to vyžaduje od nás rodičů velkou sebedisciplínu. A to vše doplnit velkým množstvím lásky a trpělivosti.
Napište mi jak to vnímáte vy na www.mariedosenatu.cz
Marie Jílková, politička, předsedkyně Stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti
