Článek
Paní Anička. Rozloučení s ní bylo radostné, plné víry a naděje, bez velkých emocí. Vždyť Anička prožila dlouhý život, ve kterém bylo vždy místo pro druhého člověka, pro jeho potřeby, pro jeho bezpodmínečné přijetí.
Odejde-li někdo známý, nějaká celebrita, zaplní novináři weby fotografiemi VIP hostů, popisují jejich oblečení, projevy smutku… Když odejde vesnická žena, z tohoto pohledu bezvýznamná, fotografové chybí. Jistěže, koho to zajímá? Rodinu, přátele, spoluobčany.
Mám ráda venkovské pohřby, nejsou patetické, jsou upřímné a je v nich ukryta prastará zkušenost, která pomáhá překonat zármutek a současně „přijmout“ do srdce pokoj, který obdrží ti, kdo jsou ochotni otevřít se duchovnímu světu. Učinili vše, co učinit měli. Loučení dnes již nezačíná v soukromém domě, ale v kostele.
Především mladí lidé se dnes ptají na smysl konání těchto obřadů. A proč se vlastně vůbec ještě loučit ? Stojí někdo o projev upřímné soustrasti ? Stává se módním prvkem se neloučit vůbec.
Paní Anička měla klasický venkovský pohřeb v malém kostelíku na Hané. Při zádušní mši přítomní poděkovali za její život.
Průvodem za doprovodu dechové hudby jsme doprovodili Aničku na hřbitov.
Do země uložili tělo rodinní příslušníci.
Přátelé vhozením zelené snítky, která nahradila zeminu, rakev symbolicky zakryly. Tímto gestem odevzdali tělo zemi.
Anička při každé návštěvě kostela mohla zahlédnout obraz „Zmrtvýchvstalého Ježíše“. Teď již je jí vše jasné, teď už ví to, co my jen tušíme…
Aničko, děkuji ti jménem všech přátel za povzbuzení a přijetí, které jsme při každém setkání s tebou zakoušeli! Nic na tomto světě se po tvém odchodu nezmění, život půjde dál, a tak to jde od nepaměti. Kéž se naplní všechna Boží zaslíbení, kterým jsi věřila a ve které celý život doufala!
Obraz Vítěze nad smrtí
