Článek
Chanuka patří k těm svátkům, jejichž dnešní podoba může být klamavá. Moderní obraz osmi svíček, dětských dárků a veřejných chanukij (devítiramenný svícen) na náměstích je ve skutečnosti výsledkem poměrně nedávného vývoje.
Základní význam Chanuky – připomínka znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu po makabejském povstání ve 2. století př. n. l. – byl po staletí chápán především jako symbol duchovního odporu. Nešlo o zázrak v romantickém smyslu, ale o připomínku, že zachování vlastní víry a identity má cenu i v situaci, kdy je menšina vystavena silnému tlaku většinové kultury. Právě proto Chanuka v minulosti rezonovala zvlášť silně v dobách politických omezení, zákazů a nucené asimilace.
Ve střední Evropě, zejména v českých zemích a v habsburské monarchii, se Chanuka ještě v 18. a první polovině 19. století slavila převážně v domácím prostředí. Zapalování světel probíhalo večer po západu slunce, často v kuchyni nebo obytné místnosti. Ačkoliv rabínská tradice doporučovala umístit chanukiji k oknu, v praxi to nebylo vždy možné ani bezpečné. V období protižidovských nálad, nepokojů nebo přísných městských regulací si mnoho rodin chránilo soukromí a světla zapalovalo spíše nenápadně.
Zajímavé je, že Chanuka nebyla vnímána jako „velký“ svátek v liturgickém smyslu. Nebyl zakázán výkon práce, neexistovaly složité synagogální obřady a těžiště svátku leželo jednoznačně v rodině. Právě proto se stala ideálním svátkem pro děti. Už v raném novověku se objevuje zvyk drobných peněžních darů, tzv. chanuka gelt, které měly nejen potěšit, ale i učit děti rozdílu mezi běžným a svátečním časem. Ve střední Evropě šlo často o skutečně symbolické částky, někdy jen jeden či dva krejcary.
Ve východní Evropě, v Polsku, Litvě a na území dnešní Ukrajiny, měla Chanuka poněkud odlišný charakter. V chudých shtetlech byla jedním z mála radostnějších momentů dlouhé zimy. Zapalování světel zde mělo silný komunitní rozměr a svátek byl úzce spojen se vzděláváním. Děti se učily příběh Makabejců, hrály drejdl (tradiční čtyřboká káča) a poslouchaly výklady, které Chanuku spojovaly s myšlenkou duchovní statečnosti. Zajímavostí je, že právě ve východní Evropě se Chanuka často využívala jako nástroj náboženské výchovy v době, kdy část mladé generace tíhla k sekularizaci nebo k radikálním politickým ideologiím.
Naopak v sefardských komunitách Středomoří a Osmanské říše byla Chanuka obecně otevřenější a méně zatížená pocitem ohrožení. Zapalování světel bylo viditelnější, svátek doprovázelo více zpěvu a společného stolování. Sladká jídla smažená na oleji, dnes považovaná za „tradiční“, zde měla hlubší kořeny než v Evropě severně od Alp. Zajímavým detailem je, že v některých sefardských oblastech byla Chanuka chápána také jako vhodný čas pro charitu a pomoc chudším členům obce.
Jednou z méně známých skutečností je, že Chanuka dlouho neměla žádnou zvláštní váhu ve vztahu k dětským dárkům. Hmotné obdarovávání, jak ho známe dnes, se výrazně rozšířilo až v 19. století, a to především v prostředí, kde židovské rodiny žily v těsném kontaktu s křesťanskými Vánocemi. Chanuka se tak postupně stala „konkurencí“ Vánoc, nikoli z teologických důvodů, ale z potřeby nabídnout dětem vlastní sváteční rámec.
Další zajímavostí je, že veřejné chanukije na ulicích a náměstích jsou téměř výhradně fenoménem 20. století. V minulosti by byly v mnoha regionech nemyslitelné, a to nejen z bezpečnostních důvodů, ale i proto, že Chanuka byla vnímána jako intimní rodinný svátek, nikoli jako veřejná manifestace.
Historická Chanuka tedy nebyla svátkem světel ve smyslu dekorace, ale ve smyslu paměti. Každá zapálená svíčka připomínala kontinuitu v prostředí, které jí často nepřálo. Právě tato tichá, nenápadná vytrvalost je možná nejzajímavějším rysem Chanuky minulosti – a zároveň tím, co se v moderním obrazu svátku nejsnáze ztrácí.
https://reformjudaism.org/jewish-holidays/hanukkah/history-hanukkah-story
https://www.chabad.org/holidays/chanukah/article_cdo/aid/102978/jewish/The-Hanukkah-Story.htm
