Článek
Jejich podoba se postupně měnila podle toho, jaké hrozby lidstvo právě cítilo nejvíce.
První soukromé kryty začali bohatí stavět už ve 30. a 40. letech 20. století. Tehdy šlo především o obranu proti náletům. V Londýně či Berlíně vznikaly vily s podzemními prostory, kde rodiny trávily noci během bombardování. Do bunkrů se ukládaly i sbírky obrazů a cenností, aby přečkaly válku v bezpečí.
Studená válka
Skutečný rozmach přišel po roce 1945. Obavy z jaderného útoku vedly v USA k celému fenoménu „kultury krytů“. Katalogy nabízely prefabrikované „family fallout shelters“ a měly úspěch, zámožní Američané investovali do klimatizovaných prostor s generátory, zásobami a někdy dokonce i vinotékami. V Evropě bylo průkopníkem Švýcarsko – tamní zákon z roku 1963 ukládal, aby měl každý dům vlastní kryt. Bohatí si proto nechávali stavět prostory, které spíše připomínaly malé byty než nouzové sklepy.
V 90. letech sice jaderné napětí polevilo, ale na trhu se přesto objevily firmy, které začaly nabízet luxusní bunkry „na klíč“. Využívaly často bývalá vojenská zařízení, například odstavěná raketová sila v USA nebo kryty z éry socialismu v Evropě. Uvnitř nechyběly bazény, posilovny ani kinosály.
Současnost: luxus pod zemí
Pandemie covid-19 a klimatické změny zvýšily zájem ještě více. Miliardáři si dnes pořizují bunkry se stejnou samozřejmostí jako jachty či soukromá letadla. Firmy jako Vivos či Rising S nabízejí celé „podzemní komplexy“ se soukromými apartmány, nemocnicí a školou. Oblíbenou destinací je Nový Zéland – díky politické stabilitě a odlehlosti si zde své kryty pořídili například američtí technologičtí investoři.
Bunkry se tak z nouzového úkrytu změnily v symbol prestiže. Zatímco ve 40. letech znamenaly naději na prosté přežití, dnes jsou podzemní vily vybavené lépe než většina hotelů. Připomínají, že bohatí hledají jistotu i v době, kdy hrozby nejsou jen vojenské, ale i třeba ekonomické či klimatické.
