Článek
Tento proces byl definován neustálým napětím mezi vizionářským absolutismem státu, který chtěl modernizovat své zdroje, a tvrdým odporem tradiční venkovské společnosti, pro kterou byla škola v první řadě ekonomickou hrozbou.
První zásadní zlom nastal vydáním Všeobecného školního řádu roku 1774 za vlády Marie Terezie. Tento dokument byl ve své době radikálním zásahem do společenského řádu, neboť poprvé v historii vyjmul vzdělávání z výhradní sféry vlivu církve a rodiny a prohlásil jej za zájem státu. Cíl byl pragmatický: stát potřeboval vycepovat budoucí vojáky, schopné úředníky a produktivní řemeslníky. Hlavní byla disciplína, kvalita výuky nebyla a nemohla být prioritou.
Školy, nazývané triviální, měly učit pouze čtení, psaní a počítání spolu s náboženstvím. Infrastruktura však prakticky neexistovala. Učiteli se stávali například vysloužilí vojáci, kteří vnímali učení jako formu penze, a výuka často probíhala v nevyhovujících prostorách, někdy i v soukromých světnicích. Rodiče na venkově vnímali školu jako „zloděje času“. Dítě, které sedělo v lavici, nemohlo pást dobytek ani pomáhat při sklizni. Tato ekonomická ztráta byla pro chudé rodiny fatální, a proto stát v této fázi rezignoval na tvrdé vynucování. Docházka byla spíše sezónní záležitostí – lavice se naplnily v zimě (pokud vůbec) a s prvním jarním táním opět osiřely.
Zde se otevírá fascinující srovnání s tehdejším světovým lídrem, Velkou Británií. Anglie byla v 18. a 19. století průmyslovým gigantem, přesto v otázce státního vzdělávání za střední Evropou paradoxně zaostávala o více než sto let. Povinná školní docházka tam byla zavedena až Forsterovým zákonem v roce 1870.
Tento paradox byl dán hlubokými ideovými rozdíly. Anglický liberální model vycházel z přesvědčení, že stát nemá právo zasahovat do soukromé sféry rodiny. Vzdělání bylo vnímáno jako prestižní záležitost pro ty, kteří si ho mohou dovolit, nikoliv jako občanská povinnost. Naproti tomu rakouský model byl postaven na státním dirigismu. Paradox však nastal s příchodem průmyslové revoluce. Zatímco v českých zemích stát školský systém trpělivě (byť pomalu) budoval a centralizoval, v Anglii prudká industrializace gramotnost u dělnických vrstev paradoxně srazila dolů. Dětská práce v továrnách a dolech byla tak masivní a výnosná, že pro statisíce dětí se škola stala nedostupným luxusem. Zatímco střední Evropa budovala státní aparát pro vzdělání, Anglie spoléhala na laissez-faire.
Skutečná efektivita rakouský systému byla dokončena až Hasnerovým školským zákonem z roku 1869. Ten v rakouské části monarchie zavedl osmiletou povinnou docházku a zásadně změnil pravidla hry. Škola se stala moderní, sekularizovanou institucí, kde byl učitel státním úředníkem s pevnou autoritou i platem. Tento zákon poprvé definoval vzdělání jako vynutitelnou právní povinnost. Zavedl přísný dohled a sankční mechanismy – rodiče, kteří děti do školy neposílali, byli pokutováni nebo dokonce vězněni. Zároveň však zákon reflektoval společenské změny: rozvíjející se kapitalismus začal vzdělání reálně odměňovat. Gramotnost se stala propustkou k lepším profesím na železnici, v poště nebo v administrativě. Odpor rodičů se tak postupně měnil v ambici; škola už nebyla vnímána jako trest uložený Vídní, ale jako investice do budoucnosti dětí.
Historická cesta k povinné školní docházce v různých zemích ukazuje, že zákon samotný ke změně společenského chování nestačí. Plošná, efektivní a systematická výuka začala v Rakousku i Británii nakonec přibližně ve stejné době, tedy od 70. let 19. století.
zdroje: https://eh.net/book_reviews/schooling-under-control-the-origins-of-public-education-in-imperial-austria-1769-1869/; https://www.novinky.cz/clanek/historie-povinna-skolni-dochazka-slavi-150-let-ma-za-sebou-mnoho-promen-40283037; https://www.parliament.uk/about/living-heritage/transformingsociety/livinglearning/school/overview/1870educationact/; https://masternewmedia.com/education-do-we-really-need-schools-or-do-we-need-to-better-understand-what-education-should-53a99ac9366d?gi=bb6c31747436
